Poslední dobou se mi nějak blbě spí, ale sny mám docela živé. Tentokrát jsem byl tajným agentem v době, kdy se ještě jezdilo kočárem, ale už existovaly revolvery. Bylo to v lese a moje krytí bylo novinář. Hlavní šéf mluvil německy, plynule a přestože ten dialog vymýšlel můj mozek, vůbec jsem mu nerozuměl ... úplně stejně jako těm němcům tady. Sen skončil ve chvíli, kdy jsme se měli vzájemně představit, chybělo mi totiž tetování na ruce - kontrola příslušnosti ke gangu. Mojí nataženou rukou sen skončil.
Říkal jsem si, jak to bylo fajn, zápletka se ještě ani nezačala odvíjet a že by to mohlo být na díly. Pokračování bylo, ale v Afghanistánu, kde jsem jako voják někam utíkal, napřed pěšky. Pořád po mě stříleli, pak jsem si našel náklaďák. V něm jsem měl najednou stopařku, která strašně žadonila, abych s ní odjel, strašně pištěla, chtěl jsem ji vyhodit, ale když jsem kladný hrdina, tak jsem ji vzal. To byla chyba, protože pořád po nás stříleli a ona pištěla, že se mnou nebude, že tu zemře a tak. Tak jsem vystoupil a nechal ji tam. Někam běžím městem, pořád po mě střílí, ale netrefují se, ani když zastavím uprostřed ulice a oblékám si v klidu neprůstřelnou vestu. Přidal se ke mně pes, což bylo mnohem lepší než stopařka. Cestou jsem našel osla, napřed mě několikrát shodí, pak jej ochočím a tryskem na něm ujíždím do hor i se psem. Už nikdo nestřílí, jen kamera se vzdaluje a vykresluje místní nádherné hory, já se ztrácím na úzké pěšině. Tady už chybí jen titulky, zda to byl film nebo seriál se dozvím tak do konce týdne.
Vážně nic nehulím, normálně se mi ani moc sny nezdají a skoro vůbec si je nepamatuji. Možná bych měl přestat pít místní prameny, už jsem zvládl obejít všechny. Některé jsou lepší, některé výraznější a některé zazimované. Ale má to výhodu, neměl bych o čem psát.
Žádné komentáře:
Okomentovat