Měl bych pro vás jeden sen. Bylo to ve velké americe, hned po přistání mě odvedli na velký meeting, kde byla televize, demonstranti, publikum i nějaké velké zvíře. Když mě viděli, hned se mě reportér z televize zeptal, zdali bych něco nechtěl vzkázat voličům nebo zvířeti. Inu něco jsem jim řekl, všichni se smáli, tak to asi bylo vtipné. Dalším bodem bylo nafukování balónků, takových zvláštních, velkých, barevných a vůbec mi to nešlo. Fakt jsem se snažil, ještě že spolubydlící spí tvrdě, protože jestli jsem ho probudil, tak nevím co si myslel, že v posteli právě dělám.
Ze cvičení jen krátce. Při protahování vždy cvičitelka pronáší "Měli by jste cítit jak to tam táhne." Což ostatní dokládaji hlasitým oddechováním. Dnes k tomu ovšem dodala i něco na potěšení "A koho to bolí hodně, tak ať to cvičí častěji."
Navzdory předpovědi bylo dnes ještě pěkněji než včera, takže jsem se řízeně vyhnul posteli a skončil u notebooku. Naštěstí jsem se s hodinovým zpožděním dostal do půjčovny kol a vyrazil směrem na Přelouč, tam jsem to ještě neměl prozkoumané. Celkově něco okolo 30km se zdálo na dvě hodinky jako rozumná trasa.
Docela mě překvapilo, kolik koňských stájí je v okolí. Ano, jsou to Pardubice a mají zde Velkou pardubickou, ale i tak v každé druhé vesnici byly závodní koně. Nejlepší byla dodatková tabulka u silnice "Pozor, výjezd závodních koní". Copak koně jezdí? Nebo to už jsou vážně tak zdegenerované, že umí běhat pouze na závodní dráze?
Když už jsem se blížil do Bohdanče, tak se stalo něco nemilého. Nebylo to mojí vinou, já jel povolenou rychlostí nepřesahující 20km/hod, ve správném pruhu. Přesto jsem se čelně srazil s protiletící mouchou. Nebojte se, mě se nic nestalo. A mouše snad taky ne, zbaběle okamžitě vzala křídla na ramena a uletěla. Dneska taky dají pilotní průkaz každému.
pondělí 28. února 2011
neděle 27. února 2011
LLB 2011, den 20
Náš integrovaný teploměr (tabulky skla v okně) hlásal výrazné oteplení. Roztálo nám všechno zimní kvítí a tabulky byly oroseny jen do půlky. Když byly největší mrazy, bylo zamrzlé celé okno.
Venku bylo sice pod mrakem, ale teplo a tak jsem absolvoval po obědě cestu z jídelny na Gočár venkem, což je vzdalenost cca 50 metrů. A opravdu bylo oproti předchozím dnům příjemně. Na pokoji jsem tedy začal v posteli zvažovat, zda si nepůjčit kolo a někam nezajet. Rozhodnutí padlo hned po tom, co jsem se probudil - na kolech není světlo a za chvíli se podává večeře.
A po večeři se z vedlejšího pokoje nesla dechovka a hlas souseda s ní. Nezbývalo nic jiného než jít do hospody nebo sauny, vyhrála druhá volba, protože jsem byl objednaný - musím se pochválit za výborné plánování, doufám že ho to během sauny přejde. V sauně jsem byl sám, takže kromě toho, že mi saunu vypnuli a musel jsem je požádat o zapnutí, se nic nestalo. Po návratu už byl vedle klid.
Loni jsem lázním napsal email, ve kterém jsem jim popsal špatnou zkušenost s jejich restaurací, zato dobrou s ostatními službami. Taktéž jsem jim navrhl, aby dávali lidem dotazník. A letos jsem přijel a byl pro mě připravený dotazník, má jsou to hustě popsané dva listy A4 papíru. Ptal jsem se ostatních, a někteří jej dostali, jiní nikoliv. Takže zase nevím, jestli už to takto nebylo loni a já jsem se svým emailem protlačil na seznam nebo jsem se na něm ocitl náhodou. Už si postupně sepisuji body, na které nesmím zapomenout. Dokonce jsem dostal k tomu obálku, aby to vypadalo anonymně při odevzdávání.
Venku bylo sice pod mrakem, ale teplo a tak jsem absolvoval po obědě cestu z jídelny na Gočár venkem, což je vzdalenost cca 50 metrů. A opravdu bylo oproti předchozím dnům příjemně. Na pokoji jsem tedy začal v posteli zvažovat, zda si nepůjčit kolo a někam nezajet. Rozhodnutí padlo hned po tom, co jsem se probudil - na kolech není světlo a za chvíli se podává večeře.
A po večeři se z vedlejšího pokoje nesla dechovka a hlas souseda s ní. Nezbývalo nic jiného než jít do hospody nebo sauny, vyhrála druhá volba, protože jsem byl objednaný - musím se pochválit za výborné plánování, doufám že ho to během sauny přejde. V sauně jsem byl sám, takže kromě toho, že mi saunu vypnuli a musel jsem je požádat o zapnutí, se nic nestalo. Po návratu už byl vedle klid.
Loni jsem lázním napsal email, ve kterém jsem jim popsal špatnou zkušenost s jejich restaurací, zato dobrou s ostatními službami. Taktéž jsem jim navrhl, aby dávali lidem dotazník. A letos jsem přijel a byl pro mě připravený dotazník, má jsou to hustě popsané dva listy A4 papíru. Ptal jsem se ostatních, a někteří jej dostali, jiní nikoliv. Takže zase nevím, jestli už to takto nebylo loni a já jsem se svým emailem protlačil na seznam nebo jsem se na něm ocitl náhodou. Už si postupně sepisuji body, na které nesmím zapomenout. Dokonce jsem dostal k tomu obálku, aby to vypadalo anonymně při odevzdávání.
sobota 26. února 2011
LLB 2011, den 19
Lázně mají na mě špatný vliv, dobrovnolně vstávám před sedmou, protože už mě nebaví ležet. Bohužel chodím spát po deváté. Ale už jen něco málo přes týden a v Plzni to zlomím.
Při cvičení v bazénu mi vytanul na mysl pokřik ostravských fanoušků fotbalového klubu Baník. To máte v sobotu bazén, alespoň v lidskou hodinu o půl jedenácté a příjde nová cvičitelka. Pěkná, vysoká, hubená, ale s přísným, skoro vojenským přístupem i mluvou. Což mě v kombinaci se slovenštinou přivedlo k baníkovcům. Při cvičení jsme se měli přitahovat k tyči a zase od ní: "k tyči, a od tyče, a k tyči, ...". A jak mluvila rázně jako ostravák a měkčila to T, já tam pořád slyšel P. Musel jsem se hodně krotit, abych nevybuchl smíchy. Ale měli by jste se mnou něco udělat, bo tohle už začíná být vážné.
Odpoledne přijel Houmi se Soňou, bylo pěkně a tak mě přemluvili na výlet na Kunětickou horu. Což je menší kopec uprostřed roviny, takže by to šlo považovat za horu v kontextu s okolní plackou, ale jinak žádný zázrak. Nahoře je hrad, v zimním období zavřený, přesto i dnes tam bylo docela hodně lidí na výletě. Z vrchu je vidět docela daleko. Koukli jsme i k perníkové chaloupce, ale ta otevírá až v březnu a tak do Pardubic na jídlo. Potom mě hodit zpátky do Lázní, posedět v cukrárně a mohli jet zpátky do Prahy s cílem vysportovat dávku kalorií, co za tu chvilku nasbírali.
A mě došla zásoba pouček, které jsem měl nasbírané. Můžete se těšit na další díly, buď budu šetřit své plíce, nebo se obětuji a půjdu zase něco opsat.
Při cvičení v bazénu mi vytanul na mysl pokřik ostravských fanoušků fotbalového klubu Baník. To máte v sobotu bazén, alespoň v lidskou hodinu o půl jedenácté a příjde nová cvičitelka. Pěkná, vysoká, hubená, ale s přísným, skoro vojenským přístupem i mluvou. Což mě v kombinaci se slovenštinou přivedlo k baníkovcům. Při cvičení jsme se měli přitahovat k tyči a zase od ní: "k tyči, a od tyče, a k tyči, ...". A jak mluvila rázně jako ostravák a měkčila to T, já tam pořád slyšel P. Musel jsem se hodně krotit, abych nevybuchl smíchy. Ale měli by jste se mnou něco udělat, bo tohle už začíná být vážné.
Odpoledne přijel Houmi se Soňou, bylo pěkně a tak mě přemluvili na výlet na Kunětickou horu. Což je menší kopec uprostřed roviny, takže by to šlo považovat za horu v kontextu s okolní plackou, ale jinak žádný zázrak. Nahoře je hrad, v zimním období zavřený, přesto i dnes tam bylo docela hodně lidí na výletě. Z vrchu je vidět docela daleko. Koukli jsme i k perníkové chaloupce, ale ta otevírá až v březnu a tak do Pardubic na jídlo. Potom mě hodit zpátky do Lázní, posedět v cukrárně a mohli jet zpátky do Prahy s cílem vysportovat dávku kalorií, co za tu chvilku nasbírali.
A mě došla zásoba pouček, které jsem měl nasbírané. Můžete se těšit na další díly, buď budu šetřit své plíce, nebo se obětuji a půjdu zase něco opsat.
pátek 25. února 2011
LLB 2011, den 18
Vrátím se zpátky o týden dozadu, kdy tu byla mamka a z nádraží jsme šli pěšky k Zelené bráně, což je historická dominanta Pardubic. Už z dálky jsem zahlédl dva kluky, jak roznáší letáky do schránek. Když jsme se přiblížili, tak jeden hned dostala mamka. Chvíli si jej prohlížela a nic zajimavého v tom nespatřovala, zkrátka další reklama na nějaký obchod. Ale já jsem zbystřil, byla to reklama na polský řetězec obchodů s drogami. Vlastně je to legální, protože drogy to nejsou (chybí na seznamu zakázaných látek) a potraviny to taky nejsou, protože obchod to prodává jako dekorační prvky. To, že si s tím kupující dekoruje mozek místo obýváku, už není problém obchodu. Ale zpátky k letáku, proč to dostala tak vážená osoba - moje mamka - a ne já? To vypadáme tak, že ja bych si to nevzal (což je pravda), ale mamka by to celé vykoupila. Vrcholem všeho bylo, když jsme se od Zelené brány vraceli, opět jsme kluky potkali a opět se snažili mamce vnutit ten samý letáček, což s díky odmítla, že jeden jí už vážně stačí.
Máme okolo několik nových sousedů. Vedle v pokoji je nějaký nahluchlý týpek (možná týpka - to měl být pokus o rod ženský). Takže televizi si pouští nahlas, abychom okolo znali jeho oblíbené pořady. Dopoledne nevynechává 'O poklad Anežky české', večer nám běží zprávy na Nově a po nich nějaký seriál, pak už je naštěstí klid.
Dalšími sousedy jsou romové, zabrali 2 pokoje, je tu babička, rodiče a jejich malý kluk. Vypadá to na Olašské romy (který jiný by taky měl na zaplacení dalšího pokoje), nedělají žádné problémy a tak si mohu jen postesknout, že takových není více.
Dneska jsem si pro vás připravil jedno poděkování:
Do Slatiny chodím rád,
neb mi doma nechce stát.
- spokojení zákaznící
Máme okolo několik nových sousedů. Vedle v pokoji je nějaký nahluchlý týpek (možná týpka - to měl být pokus o rod ženský). Takže televizi si pouští nahlas, abychom okolo znali jeho oblíbené pořady. Dopoledne nevynechává 'O poklad Anežky české', večer nám běží zprávy na Nově a po nich nějaký seriál, pak už je naštěstí klid.
Dalšími sousedy jsou romové, zabrali 2 pokoje, je tu babička, rodiče a jejich malý kluk. Vypadá to na Olašské romy (který jiný by taky měl na zaplacení dalšího pokoje), nedělají žádné problémy a tak si mohu jen postesknout, že takových není více.
Dneska jsem si pro vás připravil jedno poděkování:
Do Slatiny chodím rád,
neb mi doma nechce stát.
- spokojení zákaznící
čtvrtek 24. února 2011
LLB 2011, den 17
Na záchodě máme takovou krabici, nevím co dělá, ale občas pískne. Když jsem si toho všiml, tak bylo na displeji 10, druhý den 9 a dneska 8. Člověk by soudil, že to je nějaké odpočítávání, uvidíme co se stane za 8 dní.
Dneska jedna z příjemných procedur - podvodní masáž - se změnila v týrání. Sice mi to dělala veselá, mladá a pohledná sestřička, ale ty zkušenosti neměla. U podvodní masáže proudem vody z hadice masírujete pod vodou tělo. Slečna, aby si asi nenamočila nehty, to jenom tak šudlila okolo hladiny a já utopený na dně občas postřehl nějaký proud. Ten jsem ovšem dost pocítil ve chvíli, kdy si hadice přicucla vzduch a dala mi pěkného facana. Nohy to přežily v pohodě, ale když mi dělala záda, já na to neviděl, ale zato jsem hned za hlavou cítil a hlavně slyšel nebezpečně blízko, bylo mi trochu ouvej.
Na její omluvu je třeba dodat, že přede mnou tam byl nějaký pacient, který měl údajně vypito, byl sprostý a dokonce se sestru snažil uhodit. Práce s lidmi je možná zajimavá, ale ten materiál co občas dostanete pod ruku, to by chtělo řezat, řezat a řezat.
Objevuji návraty do dětství, kdy jsem si kupoval termix a šlehaný tvaroh (si nevzpomenu na jméno z filmu 'Ať žijí duchové'). Dnes jsme dostali něco podobného: Budulínkova pařížanka. Je tam vyobrazený budulínek jedoucí na lišce, ale žádna holka z Paříže, dokonce si ani na žádnou nevzpomínám z pohádky. Takže to vezmeme jinak, znamená to tedy, že je to kakaem, stejně jako pařížská šlehačka. Což asi taky není správný směr, protože vedle je 'vanilkový'. Co naplat, alespoň zjistíme složení. Kromě různých přísad mě zaujalo poslední 'vanilkové a rumové aroma' - tak tady si zařizuje budoucí odbyt lihovarnický průmysl.
Abychom z toho nebyli tak špatní, dostali jsme ještě grepfruit a na nástěnce se objevilo, že je to výborné antidepresivum. Po tom, co se na mě díval z protějšího talíře celou večeři pstruh (očička mu zůstaly), jej budu potřebovat.
Závěrem jedno zbožné přání od masérky:
Ten kdo vymyslel práci,
by ji měl naučit onanovat,
aby se udělala sama.
Dneska jedna z příjemných procedur - podvodní masáž - se změnila v týrání. Sice mi to dělala veselá, mladá a pohledná sestřička, ale ty zkušenosti neměla. U podvodní masáže proudem vody z hadice masírujete pod vodou tělo. Slečna, aby si asi nenamočila nehty, to jenom tak šudlila okolo hladiny a já utopený na dně občas postřehl nějaký proud. Ten jsem ovšem dost pocítil ve chvíli, kdy si hadice přicucla vzduch a dala mi pěkného facana. Nohy to přežily v pohodě, ale když mi dělala záda, já na to neviděl, ale zato jsem hned za hlavou cítil a hlavně slyšel nebezpečně blízko, bylo mi trochu ouvej.
Na její omluvu je třeba dodat, že přede mnou tam byl nějaký pacient, který měl údajně vypito, byl sprostý a dokonce se sestru snažil uhodit. Práce s lidmi je možná zajimavá, ale ten materiál co občas dostanete pod ruku, to by chtělo řezat, řezat a řezat.
Objevuji návraty do dětství, kdy jsem si kupoval termix a šlehaný tvaroh (si nevzpomenu na jméno z filmu 'Ať žijí duchové'). Dnes jsme dostali něco podobného: Budulínkova pařížanka. Je tam vyobrazený budulínek jedoucí na lišce, ale žádna holka z Paříže, dokonce si ani na žádnou nevzpomínám z pohádky. Takže to vezmeme jinak, znamená to tedy, že je to kakaem, stejně jako pařížská šlehačka. Což asi taky není správný směr, protože vedle je 'vanilkový'. Co naplat, alespoň zjistíme složení. Kromě různých přísad mě zaujalo poslední 'vanilkové a rumové aroma' - tak tady si zařizuje budoucí odbyt lihovarnický průmysl.
Abychom z toho nebyli tak špatní, dostali jsme ještě grepfruit a na nástěnce se objevilo, že je to výborné antidepresivum. Po tom, co se na mě díval z protějšího talíře celou večeři pstruh (očička mu zůstaly), jej budu potřebovat.
Závěrem jedno zbožné přání od masérky:
Ten kdo vymyslel práci,
by ji měl naučit onanovat,
aby se udělala sama.
středa 23. února 2011
LLB 2011, den 16
Dneska začneme rovnou večerem, přijeli kluci z Plzně a tak jsme zašli na pivko. Povídali, kecali, pili. Dokonce mi místní zajistili odvoz, za což jim děkuji.
A budeme pokračovat (couvat) k obědu. Paní u stolu má dietu (všichni máme dietu) nazvanou redukce. Takže v jídelníčku se snaží vystříhat nezdravým jídlům, omezit množství pšenice, tuku, cukru a velikost porcí je menší. Za tu dobu, už servírky znají, že na této židli sedí redukce, dostane většinou salát místo polévky. Dneska dostala salát, kiwi a zákusek. Dělali jsme si z ní legraci, že je to třeba prémie za to, co už shodila. Pak přišla servírka a dala jí svíčkovou. Chvíli se na to dívala, ale nikoho nic netrklo, občas dostávají stejné jídlo, jenom menší porci. Až když paní začala krájet knedlík: "Já přeci na redukci nemůžu mít knedlík. Slečno servírko, je to opravdu redukce? Já už do toho zakrojila". Slečna se otočila a s úsměvem odpovídá "Tak už si to nechte, my vám to nesebereme." Svíčkovou jí ale podala jiná servírka, tak se jí snažila upozornit, že se stala chyba. A jak se říká, za dobrotu, na žebrotu, servírka vzala zákusek a odnesla jej. Nám ostatním naštěstí zůstal.
A ještě jednu věc, kterou asi muži nechápou - dámské kabelky. I paní, jiná než s redukcí, ale taky u mého stolu, ji nosí. Chodí o berlích, takže si ji dá vždy přes rameno, aby měla volné ruce. Už jsem si zvykly, že tam schovává marmelády (v porcovaném balení), malé i velké PET lahve, což občas nechápu jak se tam vleze. Ale dneska měla k obědu vdolečky s marmeládou a šlehaným tvarohem. I ten, včetně zákusku, se jí do kabelky vlezl. Nechápu, ale už jsem několikrát zjistil, že ženy se naučili bordel koncentrovat do dámských kabelek, čímž oproti mužům už nemají potřebu vytvářet chaos okolo sebe. Jiné vysvětlení zatím nemám.
Aby nebylo smutno, tak nějaký ten vtípek od masérky:
Někdo tvrdí, že nejrychlejší je myšlenka, jiný tvrdí, že je to světlo. Já si myslím, že je to průjem, byl rychlejší než jsem stihl pomyslet i rozsvítit ...
A budeme pokračovat (couvat) k obědu. Paní u stolu má dietu (všichni máme dietu) nazvanou redukce. Takže v jídelníčku se snaží vystříhat nezdravým jídlům, omezit množství pšenice, tuku, cukru a velikost porcí je menší. Za tu dobu, už servírky znají, že na této židli sedí redukce, dostane většinou salát místo polévky. Dneska dostala salát, kiwi a zákusek. Dělali jsme si z ní legraci, že je to třeba prémie za to, co už shodila. Pak přišla servírka a dala jí svíčkovou. Chvíli se na to dívala, ale nikoho nic netrklo, občas dostávají stejné jídlo, jenom menší porci. Až když paní začala krájet knedlík: "Já přeci na redukci nemůžu mít knedlík. Slečno servírko, je to opravdu redukce? Já už do toho zakrojila". Slečna se otočila a s úsměvem odpovídá "Tak už si to nechte, my vám to nesebereme." Svíčkovou jí ale podala jiná servírka, tak se jí snažila upozornit, že se stala chyba. A jak se říká, za dobrotu, na žebrotu, servírka vzala zákusek a odnesla jej. Nám ostatním naštěstí zůstal.
A ještě jednu věc, kterou asi muži nechápou - dámské kabelky. I paní, jiná než s redukcí, ale taky u mého stolu, ji nosí. Chodí o berlích, takže si ji dá vždy přes rameno, aby měla volné ruce. Už jsem si zvykly, že tam schovává marmelády (v porcovaném balení), malé i velké PET lahve, což občas nechápu jak se tam vleze. Ale dneska měla k obědu vdolečky s marmeládou a šlehaným tvarohem. I ten, včetně zákusku, se jí do kabelky vlezl. Nechápu, ale už jsem několikrát zjistil, že ženy se naučili bordel koncentrovat do dámských kabelek, čímž oproti mužům už nemají potřebu vytvářet chaos okolo sebe. Jiné vysvětlení zatím nemám.
Aby nebylo smutno, tak nějaký ten vtípek od masérky:
Někdo tvrdí, že nejrychlejší je myšlenka, jiný tvrdí, že je to světlo. Já si myslím, že je to průjem, byl rychlejší než jsem stihl pomyslet i rozsvítit ...
úterý 22. února 2011
LLB 2011, den 15
Tak jsem vkročil do druhé poloviny svého pobytu, ráno jsem si prohlídl na okně zimní kvítí, snědl banán cestou na cvičení, kde jsem konečně procitl.
Mimo jiné cvičení byl na pořadu věci i oblíbený bazén. Minulý týden byl pěkně studený, prej si někdo stěžoval, že se v tom špatně plave. Což je možné, ale ve studeném se opravdu blbě cvičí a hůř se uvolňujě svalstvo a ty další věci. Dnes byl konečně teplý, sice bych mu ještě stupínek ještě přidal, ale oproti předchozímu to bylo vynikající.
Samotné cvičení probíhalo relativně dobře, až na to, že jsem si připadal jako v mateřské školce. To byla samá nožicka, ručička, prstíčky a průběžně se tím prolínala zvířátka jako žabička, králíček a kočička. Naštěstí tato mluva neměla negativní vliv na výsledek rehabilitačního cvičení (a nechte mě v tom žít).
Ráno mi uklízečky přišly sdělit, že dostanu nového nájemníka. Do oběda se neukázal, až odpoledne. Zmatený zjistil, že má správný klíč od mého pokoje, ale nastěhoval se do jiného, který je teď zamčený. Za chvíli se vrátil soused a pustil jej dovnitř, aby se mohl již podruhé nastěhovat, tentokrát ke mně. Dali jsme slivovičku, trochu pokecali a večer zašli na jedno až dvě.
Při té příležitosti jsme vyzkoušeli lázeňskou restauraci. Oproti loňsku viditelná změna v kvalitě obsluhy i čirosti piva. Asi provedu ještě jednu kontrolní inspekci, jestli to nebyla náhoda.
Mimo jiné cvičení byl na pořadu věci i oblíbený bazén. Minulý týden byl pěkně studený, prej si někdo stěžoval, že se v tom špatně plave. Což je možné, ale ve studeném se opravdu blbě cvičí a hůř se uvolňujě svalstvo a ty další věci. Dnes byl konečně teplý, sice bych mu ještě stupínek ještě přidal, ale oproti předchozímu to bylo vynikající.
Samotné cvičení probíhalo relativně dobře, až na to, že jsem si připadal jako v mateřské školce. To byla samá nožicka, ručička, prstíčky a průběžně se tím prolínala zvířátka jako žabička, králíček a kočička. Naštěstí tato mluva neměla negativní vliv na výsledek rehabilitačního cvičení (a nechte mě v tom žít).
Ráno mi uklízečky přišly sdělit, že dostanu nového nájemníka. Do oběda se neukázal, až odpoledne. Zmatený zjistil, že má správný klíč od mého pokoje, ale nastěhoval se do jiného, který je teď zamčený. Za chvíli se vrátil soused a pustil jej dovnitř, aby se mohl již podruhé nastěhovat, tentokrát ke mně. Dali jsme slivovičku, trochu pokecali a večer zašli na jedno až dvě.
Při té příležitosti jsme vyzkoušeli lázeňskou restauraci. Oproti loňsku viditelná změna v kvalitě obsluhy i čirosti piva. Asi provedu ještě jednu kontrolní inspekci, jestli to nebyla náhoda.
pondělí 21. února 2011
LLB 2011, den 14
Začneme tím, že jsem si mohl pospat o celých 30 minut déle než obvykle, v plánu byla opět návštěva lékaře. Na oblíbenou otázku "Jak se cítíte?" už ani nevím co odpovídat. Takže jsme se rozloučili s vidinou příští návštěvy. Co mě těší, tak jsem nebyl jediný takhle rychle vyřízený. V čekárně byli ještě dva pacienti přede mnou a jeden uvnitř. Za pár minut (ani jsem nedočetl stránku v knížce) už jsem byl na řadě.
Alespoň stihnu před snídaní magnet. Dneska jsem jim řekl, že si budu číst v mobilu, takže už nebyly žádné "kecy". Sice ležím přesně pod cedulkou "Přísný zákaz používání mobilních telefonů", ale co máte v leže dělat? Mobil to zatím přežívá, krom toho když jej mám v ruce, tak je rozhodně dál od magnetu, než když leží na stolečku vedle lůžka. Ale platební karty si vyndávám.
Cvičení v 11 hodin bylo zábavné, spíše by bylo zábavné, ale pro nezávislého pozorovatele. Už jsme si zvykli, že když řekne "ještě jednou", tak to neznamená, že bude konec. To znamená, že už jsme v půlce cviku. Protože pak většinou následuje "a ještě 3 krát". Dneska nás ovšem dostala, napřed "ještě jednou", pak "ještě 3 krát" a pak bylo "a naposledy 3x". Po tomto půlka sálu vyprskla smíchy a bolestí zároveň a poroučela se k zemi. Trochu jí to dalo zabrat, než nás zpacifikovala a tak dva cviky se ještě hlídala. Ale jinak je to kvalitní cvičení, jenom s ní se mi stává, že při naprosto primitivních cvičeních se zpotím.
Léčebný dům Gočár, jak jsem dříve psal, je historická budova a jako taková má své mouchy. Jestli ještě víc přituhne, tak nevím co použiju na utěsnění oken. Protože už jsem opravil západku aby lépe dovíralo a největší díry zacpal ručníky (naštěstí pokojské mají pochopení a dodali novou zásobu). Sice začali topit víc, nebo mi to tak v té zimě přijde, ale jediné místo, kde jsem to zaznamenal je záchod, což taky není k zahození :-) Naštěstí podle předpovědi se má pozvolna oteplovat.
Dneska si vyplýtvám zásobu a budu muset zase někdy do hospody. Když jsem opisoval hlášky do mobilu, tak mi nabízeli, že mi za pětikorunu mobil zahodí. Je to sice lidová cena, ale je vidět, že v krizi ani kamarádi nehrabou zadarmo. Na závěr tedy příspěvek, který v některých ohledech vystihuje lázeňskou kulturu nejlépe:
Když nemůžeš početi,
do Slatiny zajdi,
tam jsou dobří atleti,
ty impotente zajdi.
Alespoň stihnu před snídaní magnet. Dneska jsem jim řekl, že si budu číst v mobilu, takže už nebyly žádné "kecy". Sice ležím přesně pod cedulkou "Přísný zákaz používání mobilních telefonů", ale co máte v leže dělat? Mobil to zatím přežívá, krom toho když jej mám v ruce, tak je rozhodně dál od magnetu, než když leží na stolečku vedle lůžka. Ale platební karty si vyndávám.
Cvičení v 11 hodin bylo zábavné, spíše by bylo zábavné, ale pro nezávislého pozorovatele. Už jsme si zvykli, že když řekne "ještě jednou", tak to neznamená, že bude konec. To znamená, že už jsme v půlce cviku. Protože pak většinou následuje "a ještě 3 krát". Dneska nás ovšem dostala, napřed "ještě jednou", pak "ještě 3 krát" a pak bylo "a naposledy 3x". Po tomto půlka sálu vyprskla smíchy a bolestí zároveň a poroučela se k zemi. Trochu jí to dalo zabrat, než nás zpacifikovala a tak dva cviky se ještě hlídala. Ale jinak je to kvalitní cvičení, jenom s ní se mi stává, že při naprosto primitivních cvičeních se zpotím.
Léčebný dům Gočár, jak jsem dříve psal, je historická budova a jako taková má své mouchy. Jestli ještě víc přituhne, tak nevím co použiju na utěsnění oken. Protože už jsem opravil západku aby lépe dovíralo a největší díry zacpal ručníky (naštěstí pokojské mají pochopení a dodali novou zásobu). Sice začali topit víc, nebo mi to tak v té zimě přijde, ale jediné místo, kde jsem to zaznamenal je záchod, což taky není k zahození :-) Naštěstí podle předpovědi se má pozvolna oteplovat.
Dneska si vyplýtvám zásobu a budu muset zase někdy do hospody. Když jsem opisoval hlášky do mobilu, tak mi nabízeli, že mi za pětikorunu mobil zahodí. Je to sice lidová cena, ale je vidět, že v krizi ani kamarádi nehrabou zadarmo. Na závěr tedy příspěvek, který v některých ohledech vystihuje lázeňskou kulturu nejlépe:
Když nemůžeš početi,
do Slatiny zajdi,
tam jsou dobří atleti,
ty impotente zajdi.
neděle 20. února 2011
LLB 2011, den 13
Ráno měla mamka masáž lávovými kameny. Velmi si ji pochvalovala, že to bylo příjemné, hřejivé, a že byla samý lávový šutřík. Alespoň nějaký zážitek (kromě mě) měla z návštěvy. Odpoledne jsme se přemohli, přerušili jsme spánek a šli na procházku. Má představa, obejít náměstí a zapadnout do teplé hospody se rozpadla, když jsme došli na konec vesnice a tam procházeli novou zástavbou. Žlutý domek, zelený domek, bazének, volná parcela, béžový domek ... tady by se to bydlelo, ale kdo by to udržoval.
Po více než hodině jsme se dostali do hospody. V nabídce měli horkou čokoládu, ale prej ji dělají jenom v zimě a teď už ji dělat nebudou, až příští rok. Kalendářně má být zima ještě měsíc a i počasí to naznačovalo, sice svítilo slunko, ale mrzlo a foukal ledový vítr. A když jsem si přečetl předpověď, že má ještě přituhnout, tak mě nenapadá žádné vysvětlení. Tak jsem si dal alespoň horkou medovinu v opatlané skleničce, k čemuž mě přesvědčila sama servírka, že je venku zima a pivo by asi nebylo to správne.
Dnes byl sice volný den, ale vzpoměl jsem si na jednu příhodu z individuálního cvičení. Takhle mi fyzioterapeutka (není na to jednoduší slovo?) protahuje ramena a najednou křup. "Co to bylo?" Já odpovídám "Ruplo mi v rameni, to je dobrý" "A to vám dělá často?" "Ne, to je poprvé." "A jak víte, že je to dobré?" "Nebolí to." Ale šlupka to byla dobrá, pohyblivost se nezhoršila, ale ani nezlepšila.
A ještě jednu z hromadného cvičení, kde předcvičující volá na paní, která se trochu fláká: "Paní, proč necvičíte?" "Já nemůžu, mě chytá křeč." Načež jí odpovídá: "To mě taky". A začala zase cvičit.
Na večer jsem si naplánoval saunu, v neděli nebývá plno, což platilo o minulé neděli a nikoliv o této. Časem se to vyklidilo a jako vždy jsem odcházel poslední. Opět žádný úspěch. Vypadá to, že do sauny se slečny nechodí seznamovat a budu muset přehodnotit svoji taktiku.
A máme tu lidovou tvořivost, bohužel smysl se mi nepodařilo rozluštit, je třeba mít na paměti, že tyto texty nevznikly za střízlivého stavu a ani by se bez alkoholu neměly číst.
Slatina je lepší než uzený,
domů půjdem zase školený.
Po více než hodině jsme se dostali do hospody. V nabídce měli horkou čokoládu, ale prej ji dělají jenom v zimě a teď už ji dělat nebudou, až příští rok. Kalendářně má být zima ještě měsíc a i počasí to naznačovalo, sice svítilo slunko, ale mrzlo a foukal ledový vítr. A když jsem si přečetl předpověď, že má ještě přituhnout, tak mě nenapadá žádné vysvětlení. Tak jsem si dal alespoň horkou medovinu v opatlané skleničce, k čemuž mě přesvědčila sama servírka, že je venku zima a pivo by asi nebylo to správne.
Dnes byl sice volný den, ale vzpoměl jsem si na jednu příhodu z individuálního cvičení. Takhle mi fyzioterapeutka (není na to jednoduší slovo?) protahuje ramena a najednou křup. "Co to bylo?" Já odpovídám "Ruplo mi v rameni, to je dobrý" "A to vám dělá často?" "Ne, to je poprvé." "A jak víte, že je to dobré?" "Nebolí to." Ale šlupka to byla dobrá, pohyblivost se nezhoršila, ale ani nezlepšila.
A ještě jednu z hromadného cvičení, kde předcvičující volá na paní, která se trochu fláká: "Paní, proč necvičíte?" "Já nemůžu, mě chytá křeč." Načež jí odpovídá: "To mě taky". A začala zase cvičit.
Na večer jsem si naplánoval saunu, v neděli nebývá plno, což platilo o minulé neděli a nikoliv o této. Časem se to vyklidilo a jako vždy jsem odcházel poslední. Opět žádný úspěch. Vypadá to, že do sauny se slečny nechodí seznamovat a budu muset přehodnotit svoji taktiku.
A máme tu lidovou tvořivost, bohužel smysl se mi nepodařilo rozluštit, je třeba mít na paměti, že tyto texty nevznikly za střízlivého stavu a ani by se bez alkoholu neměly číst.
Slatina je lepší než uzený,
domů půjdem zase školený.
sobota 19. února 2011
LLB 2011, den 12
Ke dnešnímu dni se vztahuje událost ze dnů předcházejících. Mamce jsem chtěl ke svátku objednat nějakou masáž, když už se sem přijela podívát. Po konzultacích jsme našli volný termín na neděli ráno. V noci jsem se probudil s myšlenkou, že jsem to objednal na sobotní ráno, což mamka nestíhá, protože dorazí až odpoledne. Neklidně dospím rána a volám na recepci, tam to nikdo nebere, propadám panice, ale musím na další procedury. Nakonec tam jdu osobně s větou: "Můžete se mi podívat, zda jsem to objednal na neděli, mě by se teď blbě spalo." Objednané to bylo samozřejmě správně a já si mohl klidně dát dvacet ve dvě odpoledne.
Je hezké, jak člověk dokáže sám sebe přesvědčit v tu horší variantu. Už jste zamkli dveře a pak, třeba v letadle přemýšleli, zda jsou opravdu zamčené?
Odpoledne jsme byli s mamkou nakupovat rifle. Docela nám to šlo, co se líbilo jí, to se nelíbilo mě a přesně naopak. Takže jsme obchody zvládali procházet relativně rychle. Nakonec jsme našli obchod, kde se do toho vložila prodavačka a vybrala nám to, co se líbilo jí. Stačilo vyzkoušet velikost a zaplatit. Po téhle zkušenosti jsme nákup plavek odložili na neurčito - přesněji řečeno do Plzně, tak se máte holky na co těšit.
A opět tu máme okénko lidové tvorby, ale předtím vám řeknu legendu, která se ke slatině vztahuje. Záhájil ji Matěj, když se před několika lety ukončoval pobyt a byl se rozloučit ve Slatině. Hospodský mu podal fix se slovy "Matěji, vypil jsi tady 2 sudy, tak máš právo se zde podepsat." Když pak přijel o rok později, tak nápisy byly skoro všude.
Rádi jsme tu s vámi byli,
vyblili se, pivo pili.
Je hezké, jak člověk dokáže sám sebe přesvědčit v tu horší variantu. Už jste zamkli dveře a pak, třeba v letadle přemýšleli, zda jsou opravdu zamčené?
Odpoledne jsme byli s mamkou nakupovat rifle. Docela nám to šlo, co se líbilo jí, to se nelíbilo mě a přesně naopak. Takže jsme obchody zvládali procházet relativně rychle. Nakonec jsme našli obchod, kde se do toho vložila prodavačka a vybrala nám to, co se líbilo jí. Stačilo vyzkoušet velikost a zaplatit. Po téhle zkušenosti jsme nákup plavek odložili na neurčito - přesněji řečeno do Plzně, tak se máte holky na co těšit.
A opět tu máme okénko lidové tvorby, ale předtím vám řeknu legendu, která se ke slatině vztahuje. Záhájil ji Matěj, když se před několika lety ukončoval pobyt a byl se rozloučit ve Slatině. Hospodský mu podal fix se slovy "Matěji, vypil jsi tady 2 sudy, tak máš právo se zde podepsat." Když pak přijel o rok později, tak nápisy byly skoro všude.
Rádi jsme tu s vámi byli,
vyblili se, pivo pili.
pátek 18. února 2011
LLB 2011, den 11
Tento tyden poprvé a bohužel nikoliv naposled bylo cvičení v bazéně. Vylezu z šatny na bazén a oni už cvičí a to na hodinách bylo 10:00, normálně se začíná později. To bude tím, že máme nějakou novou, mladou cvičitelku, dokonce si ani nevzala firemní (lázeňské) oblečení. No nevadí, přišel jsem akorát o oblíbené "paty, špičky" a než jsem doplaval na volný plac, tak ještě o skákání. A když jsem se konečně zapojil do cvičebního procesu, přišla cvičitelka, která to tam vede a začal spíše monolog "dyť jsme to říkali na poradě, přijede ta televize". Samozřejmě to slyšel celý bazén a abychom tak blbě nekoukali, tak jsme dostali rozkaz "Plavte."
Napřed se ukázal kameraman, natáčel pár vteřin, než se mu zarosilo sklo, takže začal čistit. Potom se čekalo na reportéra, ten se šel převléct do červených plavek. Je vidět jak fungují cedulky v šatně "Před vstupem do bazénu se osprchujte, jinak vám bude bazén zrušen."; no nefungují, co jste si mysleli. On byl suchý, vysmátý a do bazénu jej málem doprovodila i cvičitelka. Takže jsme mohli začít "a na paty, a na špičky, ...".
Celých 15 minut kameraman natáčel jak zuřivý, redaktor se stále usmíval, a cvičitelka cvičila víc než my v bazénu. Dokonce nám názorně ukázala cviky, které normálně ani neukazuje. Ono se třeba takové "přitáhneme nohy k sobě a vykopneme před sebe" dělá na souši dost blbě, ale alespoň ode dneška vím, na co je tam ta plastová židle.
Opravdu vtipné bylo, když se cvičí bokem k hraně bazénu. Běžně to vypadá tak, že cvičitelka je před námi a alespoň naznačuje co máme cvičit. Procvičí se jedna noha a pak se otočíte o 180 stupňu a abychom z toho něco měli, ona obejde bazén na druhou stranu. Dneska mě dorazila věta "Otočte se, budeme cvičit to samé s druhou nohou a já zůstanu tady." a pokračovala v předcvičování přestože jsme byli zády k ní, hlavně, že byla v blízkosti kameramana, neboť jinak by líčení a udělané vlasy nebyly vidět.
Na závěr se ženské dožadovali informace, kdy to bude v televizi, redaktor byl stále vysmátý, ale neřekl ani slovo. Připoměl mi roli Jokera z filmu Batman se vrací. Ani by jej nemuseli tak moc líčit jako Jacka Nicholsna v přiloženém obrázku. Jako kompars jsme snad byli dobří, protože jsme to zahráli napoprvé a nemuselo se to opakovat.
Proč je to dneska celé jednotvárné? Protože, jestli jste mě viděli v televizi, tak jsem to byl opravdu já. Ano, ten flek vzadu napravo bazénu, druhý od konce jsem byl opravdu já.
A závěrem trochu lidové kultury, pod nakresleným hadem ve slatině je nápis (opsáno doslovně): Domů jsme "šly" jako snike.
Napřed se ukázal kameraman, natáčel pár vteřin, než se mu zarosilo sklo, takže začal čistit. Potom se čekalo na reportéra, ten se šel převléct do červených plavek. Je vidět jak fungují cedulky v šatně "Před vstupem do bazénu se osprchujte, jinak vám bude bazén zrušen."; no nefungují, co jste si mysleli. On byl suchý, vysmátý a do bazénu jej málem doprovodila i cvičitelka. Takže jsme mohli začít "a na paty, a na špičky, ...".
Celých 15 minut kameraman natáčel jak zuřivý, redaktor se stále usmíval, a cvičitelka cvičila víc než my v bazénu. Dokonce nám názorně ukázala cviky, které normálně ani neukazuje. Ono se třeba takové "přitáhneme nohy k sobě a vykopneme před sebe" dělá na souši dost blbě, ale alespoň ode dneška vím, na co je tam ta plastová židle.
Opravdu vtipné bylo, když se cvičí bokem k hraně bazénu. Běžně to vypadá tak, že cvičitelka je před námi a alespoň naznačuje co máme cvičit. Procvičí se jedna noha a pak se otočíte o 180 stupňu a abychom z toho něco měli, ona obejde bazén na druhou stranu. Dneska mě dorazila věta "Otočte se, budeme cvičit to samé s druhou nohou a já zůstanu tady." a pokračovala v předcvičování přestože jsme byli zády k ní, hlavně, že byla v blízkosti kameramana, neboť jinak by líčení a udělané vlasy nebyly vidět.
Proč je to dneska celé jednotvárné? Protože, jestli jste mě viděli v televizi, tak jsem to byl opravdu já. Ano, ten flek vzadu napravo bazénu, druhý od konce jsem byl opravdu já.
A závěrem trochu lidové kultury, pod nakresleným hadem ve slatině je nápis (opsáno doslovně): Domů jsme "šly" jako snike.
čtvrtek 17. února 2011
LLB 2011, den 10
Arachnofobici tento odstavec přeskočí od slova TEĎ (jako opravdu teď). Na promenádě ze světlého mramoru přebíhal pavouk z jedné kytky na druhou. Podobného na stejném místě jsem viděl už loni, a i letos mu všichni šli z cesty. Fotku sice mám, ale hodně špatnou, on byl rychlý a já pomalý, dyť bylo ráno.
Zato jsem vám pořídil fotku rakviček. Po rozcvičce byla výborná, a druhá padla ještě před obědem. Tohle mi opravdu bude chybět.
Na slatině si všimli, že jsem omládl, ve skutečnosti říkali "Vy jste ostříhaný, z vás je takový klučina." Beru to jako poklonu.
Večer jsem obcházel hospody, v lázeňské sedělo pár důchodců, pod radnicí bylo v nekuřáckém prázdno, u Ještěra všichni koukali na magický bod na stěně (dávali fotbal), v Paříži byl znuděný číšník a tak jsem skončil ve Slatině (je rozdíl mezi 'na' a 've'). Krom povinné inhalace (dýchat se opravdu musí) tu bylo i živo. Historky si nepamatuji, ale opsal jsem něco málo z místních zdí. Aby vás to nezabilo, tak to budeme dávkovat pěkně na konci.
Ve slatině na koleně,
seděla mi TEPka*,
hladil jsem ji po koleně,
až mě klepla pepka.
*) TEP - totalní endoproteza (výměna kloubu za úmělý), nejčastěji kyčelního
Na slatině si všimli, že jsem omládl, ve skutečnosti říkali "Vy jste ostříhaný, z vás je takový klučina." Beru to jako poklonu.
Večer jsem obcházel hospody, v lázeňské sedělo pár důchodců, pod radnicí bylo v nekuřáckém prázdno, u Ještěra všichni koukali na magický bod na stěně (dávali fotbal), v Paříži byl znuděný číšník a tak jsem skončil ve Slatině (je rozdíl mezi 'na' a 've'). Krom povinné inhalace (dýchat se opravdu musí) tu bylo i živo. Historky si nepamatuji, ale opsal jsem něco málo z místních zdí. Aby vás to nezabilo, tak to budeme dávkovat pěkně na konci.
Ve slatině na koleně,
seděla mi TEPka*,
hladil jsem ji po koleně,
až mě klepla pepka.
*) TEP - totalní endoproteza (výměna kloubu za úmělý), nejčastěji kyčelního
středa 16. února 2011
LLB 2011, den 9
U snídaně bylo trochu legrace. Pán (kterého velmi obdivuji, protože co ve svém věku dokáže je až neuvěřitelné) si ke snídani nosí prášky zabalené v papírovém ubrousku. Ubrousek je bílý, prášky jakbysmet, takže se občas rozkutálí, když je hledá. Dneska se rozkutáleli až na zem. Ja jsem zastrčený v rohu a prakticky nic nemůžu dělat, takže se nabídla paní, naproti, že je posbírá. Našla jeden, pak druhý a podala je pánovi. Ten na to kouká a kroutí hlavou "ten není můj, to je pecka". Nakonec se všechny prášky našly, vlastně se toho našlo víc než bylo potřeba.
Se soustředím na individuálním cvičení, abych to dělal správně, do toho ještě cítíte táhnutí při cviku a většinou je to jak na skřipci. A do toho ještě aby člověk dýchal. Fyzioterapeutka měla strach, že jí tam zkolabuji, protože nedýchám a já byl rád, že vůbec žiju - prostě nebyla síla se zabývat takovými zbytečnostmi.
Od oběda už jsme zase u stolu čtyři. Teď je to 2 proti dvoum (ženy vs. muži). Žádné překvapení se neudálo.
Protože na noc jsem si vtipně naplánoval odstávku, tak jsem se na ni aktivně připravoval - dal jsem si před večeří dvacet a tak teď nemám o čem psát, proto tedy alespoň něco o mé práci. Občas se tu na mě trochu nechápavě dívají, že mám na notebooku takovou divnou věc (Linux) a když už nechci Windows7, tak že aspoň bych si tam mohl dát Visty. Kupodivu tomu, že je Linux zadarmo se nedivili, dokonce by za to ani platit nechtěli. A když se dostaneme k tomu, že pracuji vzdáleně, to mi ještě věří, ale že vzdáleně ovládám servery 200km daleko a mohu je třeba vypnout či zapnout, to už je horší. Přitom v kanceláři dělám naprosto to samé, také je ovládám vzdáleně, jenom jsem k nim trochu blíž, asi tak 20 metrů.
A kdo tomu nerozuměl nevadí, zítra jsou rakvičky :-)
Se soustředím na individuálním cvičení, abych to dělal správně, do toho ještě cítíte táhnutí při cviku a většinou je to jak na skřipci. A do toho ještě aby člověk dýchal. Fyzioterapeutka měla strach, že jí tam zkolabuji, protože nedýchám a já byl rád, že vůbec žiju - prostě nebyla síla se zabývat takovými zbytečnostmi.
Od oběda už jsme zase u stolu čtyři. Teď je to 2 proti dvoum (ženy vs. muži). Žádné překvapení se neudálo.
Protože na noc jsem si vtipně naplánoval odstávku, tak jsem se na ni aktivně připravoval - dal jsem si před večeří dvacet a tak teď nemám o čem psát, proto tedy alespoň něco o mé práci. Občas se tu na mě trochu nechápavě dívají, že mám na notebooku takovou divnou věc (Linux) a když už nechci Windows7, tak že aspoň bych si tam mohl dát Visty. Kupodivu tomu, že je Linux zadarmo se nedivili, dokonce by za to ani platit nechtěli. A když se dostaneme k tomu, že pracuji vzdáleně, to mi ještě věří, ale že vzdáleně ovládám servery 200km daleko a mohu je třeba vypnout či zapnout, to už je horší. Přitom v kanceláři dělám naprosto to samé, také je ovládám vzdáleně, jenom jsem k nim trochu blíž, asi tak 20 metrů.
A kdo tomu nerozuměl nevadí, zítra jsou rakvičky :-)
úterý 15. února 2011
LLB 2011, den 8
Pravidelná kontrola u lékaře v délce 5min za které jsem stihl požádat o posilovnu a zeptat se na úvahu, kterou jsem vyplodil v noci. Bechtěrovova nemoc se řadí mezi autoimunitní choroby, kdy obranný mechanismus napadá vlastní tělo. Cílem sauny je posílit obranný systém tím, že úměle vyvoláte horečku (zvýšení tělesné teploty o 1-2 stupně) na což tělo reaguje zvýšením hladiny bílých krvinek a dalších věcí. Do cca jednoho týdne se to zase vrátí zpátky, proto se doporučuje chodit minimálně 1x týdně. A jsme u toho, neškodím sám sobě, když vlastně posiluji útočníka? Po asi minutové přednášce s latinskými pojmy jsem pochopil, že možná ano, ale tohle určitě není problém, který by mi přitížil. Asi to budu muset někde znova nastudovat nebo mi to někdo vysvětlí polopaticky, ideálně jako pohádku o tom zlém a dobrém.
V kanceláři s rozpisy procedur se netvářili příliš nadšeně, že jim nesu práci hned po otevření. Do programu mi to připsali, takže dneska vyzkoušíme posilovnu.
Slíbil jsem, že podám informaci o nově otevřeném obchůdku. Kupodivu se otevřel už v neděli, tedy o den dříve a jde opět o "dynamický" obchod (možná spíše kamenný stánek). Každý den v něm naleznete něco jiného. Dnes se v jednom prodávali klobouky v druhém svetříky, hadry a zástěry na které jste si mohli nechat vyšít nějakou úchvatnou hlášku. Co mě potěšilo, že paní tam měla šicí stroj a snad by byla schopná mi zašít jedno tričko, asi tak centimetrovou dírku. Její odpověď mě šokovala: "Oblečení nespravuji, to neumím." No nevadí, takže si ke slivovici nechám dovézt jehlu a kousek černé nitě.
Konečně krátké vlasy, hned to půjde lépe sušit po bazénu. Objednávkový systém fungoval na minutu přesně, za čtvrt hodiny hotovo, odešel jsem lehčí o 120,- Kč a o jednu starost méně, to se vyplati. Holička byla mladá, hezká, příjemná, jen mi přišlo, že se jí trochu třese ruka, což v kombinaci s nůžkami ve mě vyvolávalo obavy. Nic se nakonec nestalo (za což jsem rád), takže můžeme jít dál.
Posilovnu mi napsali ještě na ten samý den, sice chlápek co nás drezůroval, kroutil hlavou, jak mu mohli dát hned 4 nové lidi, ale jinak byl v pohodě. Řekl jsem mu co bych chtěl a on mi ukázal nějaké cviky, přitom mě hlídal, jestli to neflákám a dělám správně. Jeho komentář, že já mam bicepsy jak on svoje zápěstí mě moc nepotěšil, ale realita to byla.
Na dobrou noc jedno pivko, probrali jsme veškeré záležitosti o lázních, bechtěrevovi, ZTP, výjezdních doložkách, komunistech, STB i důchodech. Prostě samá pozitiva.
V kanceláři s rozpisy procedur se netvářili příliš nadšeně, že jim nesu práci hned po otevření. Do programu mi to připsali, takže dneska vyzkoušíme posilovnu.
Slíbil jsem, že podám informaci o nově otevřeném obchůdku. Kupodivu se otevřel už v neděli, tedy o den dříve a jde opět o "dynamický" obchod (možná spíše kamenný stánek). Každý den v něm naleznete něco jiného. Dnes se v jednom prodávali klobouky v druhém svetříky, hadry a zástěry na které jste si mohli nechat vyšít nějakou úchvatnou hlášku. Co mě potěšilo, že paní tam měla šicí stroj a snad by byla schopná mi zašít jedno tričko, asi tak centimetrovou dírku. Její odpověď mě šokovala: "Oblečení nespravuji, to neumím." No nevadí, takže si ke slivovici nechám dovézt jehlu a kousek černé nitě.
Konečně krátké vlasy, hned to půjde lépe sušit po bazénu. Objednávkový systém fungoval na minutu přesně, za čtvrt hodiny hotovo, odešel jsem lehčí o 120,- Kč a o jednu starost méně, to se vyplati. Holička byla mladá, hezká, příjemná, jen mi přišlo, že se jí trochu třese ruka, což v kombinaci s nůžkami ve mě vyvolávalo obavy. Nic se nakonec nestalo (za což jsem rád), takže můžeme jít dál.
Posilovnu mi napsali ještě na ten samý den, sice chlápek co nás drezůroval, kroutil hlavou, jak mu mohli dát hned 4 nové lidi, ale jinak byl v pohodě. Řekl jsem mu co bych chtěl a on mi ukázal nějaké cviky, přitom mě hlídal, jestli to neflákám a dělám správně. Jeho komentář, že já mam bicepsy jak on svoje zápěstí mě moc nepotěšil, ale realita to byla.
Na dobrou noc jedno pivko, probrali jsme veškeré záležitosti o lázních, bechtěrevovi, ZTP, výjezdních doložkách, komunistech, STB i důchodech. Prostě samá pozitiva.
pondělí 14. února 2011
LLB 2011, den 7
Sněží, ještě víc sněží, furt sněží, aby to nakonec roztálo. Dnešní informace o počasí je asi tak to nejzajimavejší co se událo. Takže zkusím sepsat nějaké střípky, které jsem si nechával na takové hluché případy.
V léčebných zařízeních je zákaz kouření, oficiálně všude, ale jsou místa, kde se to toleruje, jako je zadní vchod, nebo parkoviště. Ovšem někteří kouří i na pokojích z okna a občas se najdou tací, co vyzkouší, jestli se něco stane. A zrovna včera se někomu nechtělo mrznout a tak si zapálil uvnitř budovy. Cítit to bylo v celém baráku, přeci jen ty budovy fungují jako komín. Reakce lázní byla rychlá, naúčtovali mu pokutu a dají mu to do závěrečné zprávy pro pojišťovnu jako porušení léčebného řádu. Zdravotní pojišťovna tak sice proplatí lázním náklady, ale ty může požadovat po pacientovi. Loni byl obdobný případ.
Ráno jsem šel rezervovat ubytování pro mamku, která se chystá na návštěvu. Napřed na recepci určenou pro můj pavilon, tam mě odkáží na rezervační kancelář. Pochopil jsem to tak, že jde o hlavní recepci. Tam mě odkázali na dveře ve vedlejší chodbě. Na dveřích bylo "Rezervační kancelář, vstup pouze pro zaměstnance, ...". Přišlo mi to divné. Jak se tam chodí, když ty vedlejší dveře vedou ke schodům? Nakonec tam vlezu a jsem u přepážky, ale na špatné straně. A koukám, že za těmi dveřmi, co vedou ke schodišti se ve skutečnosti schovává ta správná strana přepážky. Příště bych se mohl lépe podívat skleněnými dveřmi, co se za nimi doopravdy skrývá. Schodiště jsem nakonec našel taky, je za rohem a jsou tam naprosto stejné dveře. Rezervace proběhla úspěšně.
Začínají se střídat turnusy. Po novém roce nabraly lázně hromadně lidi a ti ted po měsíci hromadně končí. Sice je to rozprostřené přes několik dnů, ale spousta jich to zapekla už na víkend. Ke klukům, co jsme u nich hráli šipky, dokonce jednou zavítal ředitel. Donesl jim lázeňský řád a upozornil, že by se měli chovat tišeji, že si klienti stěžují na hluk. Když chtěl vědět kdo, protože pod nimi ani okolo nikdo nebyl. Ředitel jim sdělil, že ruší lidi o dvě patra níž a že teď je to napomenutí, příště to může být horší. Lázně mají právo pobyt ukončit v případě narušování léčebného procesu a opět by to mohlo skončit jako u kuřáků.
A jak lidi odjíždí, tak už jsme jenom tři, zatím nám nikoho nenasadili, tak si užíváme volného prostoru na stole. Stejně jako loni, tu vaří výborně. Mají skvěle dochucené saláty a dobré polévky.
Částečná masáž zad, ona je ve skutečnosti přes celé záda, ale jen na 15min. Masérka sice měla nějaké zajimavé chvaty, ale spíš než masáž jsem cítil škrabkání, měla trošku delší nehty. Zase to aspoň nelechtalo, ale smál jsem se i tak ... to se prostě nedá zadržovat.
V léčebných zařízeních je zákaz kouření, oficiálně všude, ale jsou místa, kde se to toleruje, jako je zadní vchod, nebo parkoviště. Ovšem někteří kouří i na pokojích z okna a občas se najdou tací, co vyzkouší, jestli se něco stane. A zrovna včera se někomu nechtělo mrznout a tak si zapálil uvnitř budovy. Cítit to bylo v celém baráku, přeci jen ty budovy fungují jako komín. Reakce lázní byla rychlá, naúčtovali mu pokutu a dají mu to do závěrečné zprávy pro pojišťovnu jako porušení léčebného řádu. Zdravotní pojišťovna tak sice proplatí lázním náklady, ale ty může požadovat po pacientovi. Loni byl obdobný případ.
Ráno jsem šel rezervovat ubytování pro mamku, která se chystá na návštěvu. Napřed na recepci určenou pro můj pavilon, tam mě odkáží na rezervační kancelář. Pochopil jsem to tak, že jde o hlavní recepci. Tam mě odkázali na dveře ve vedlejší chodbě. Na dveřích bylo "Rezervační kancelář, vstup pouze pro zaměstnance, ...". Přišlo mi to divné. Jak se tam chodí, když ty vedlejší dveře vedou ke schodům? Nakonec tam vlezu a jsem u přepážky, ale na špatné straně. A koukám, že za těmi dveřmi, co vedou ke schodišti se ve skutečnosti schovává ta správná strana přepážky. Příště bych se mohl lépe podívat skleněnými dveřmi, co se za nimi doopravdy skrývá. Schodiště jsem nakonec našel taky, je za rohem a jsou tam naprosto stejné dveře. Rezervace proběhla úspěšně.
Začínají se střídat turnusy. Po novém roce nabraly lázně hromadně lidi a ti ted po měsíci hromadně končí. Sice je to rozprostřené přes několik dnů, ale spousta jich to zapekla už na víkend. Ke klukům, co jsme u nich hráli šipky, dokonce jednou zavítal ředitel. Donesl jim lázeňský řád a upozornil, že by se měli chovat tišeji, že si klienti stěžují na hluk. Když chtěl vědět kdo, protože pod nimi ani okolo nikdo nebyl. Ředitel jim sdělil, že ruší lidi o dvě patra níž a že teď je to napomenutí, příště to může být horší. Lázně mají právo pobyt ukončit v případě narušování léčebného procesu a opět by to mohlo skončit jako u kuřáků.
A jak lidi odjíždí, tak už jsme jenom tři, zatím nám nikoho nenasadili, tak si užíváme volného prostoru na stole. Stejně jako loni, tu vaří výborně. Mají skvěle dochucené saláty a dobré polévky.
Částečná masáž zad, ona je ve skutečnosti přes celé záda, ale jen na 15min. Masérka sice měla nějaké zajimavé chvaty, ale spíš než masáž jsem cítil škrabkání, měla trošku delší nehty. Zase to aspoň nelechtalo, ale smál jsem se i tak ... to se prostě nedá zadržovat.
neděle 13. února 2011
LLB 2011, den 6
Je neděle a já vstávám v 7 ráno. Mám dvě vysvětlení, je možné že mozek se začal domáhat cvičení nebo mu prostě 11 hodin spánku stačilo. Včera jsem si na chvíli lehl, že se po výkonu trochu natáhnu a probudil jsem se až ráno. Alespoň vidíte, jak jsou lázně náročné.
Dnes jsem si splnil úkol z loňska - projít si Gočárovu naučnou stezku. Pan Gočár byl významný meziválečný architekt, ve věku 11 let se jeho rodiče přestěhovali právě do Bohdanče. Dnes by asi trochu zaplakal, protože jeho nádherný vodojem okupuje vojenská posádka, vyrostly tu paneláky a jeho funkcionalistickou vilu obklopují domky, které mají více společného s furianstvím než architekturou. A na náměstí je železobetonová krabice nákupního střediska.
Stezka vede lázeňským parkem přecházející v les a pak se stáčí na jižní část Bohdanče, kterou jsem prozatím míjel. Dovede nás až k vodojemu, na jehož kopuli lze stále přečíst název "Vodojem královského komorního města Bohdanče" a na dobové fotografii vypadá nádherně. Sice je v dobré kondici, ale za plotem mezi kasárenskými budovami. Okolo panelové zástavby, která nesmí chybět v každé větší obci se dostáváme k vyhlášené hřbitovní aleji.
Cesta byla před 10 lety opravena včetně vysázení bříz, přidáného osvětlení a živého plotu. A opravdu je to asi nejpěknější místo na celé trase. Na hřbitově je obvyklé vybavení: zeď, hroby, cestičky, náhrobky, kaple, lavičky a památník padlým z válek.
Dál už to jde z kopce, a to doslova, přes udržovanou zahrádkářskou kolonii, vesnickou zástavbou typu "toto jsem si navrhl sám" až ke gočárově vile. Oproti jiným jeho vilám je tato opravdu velmi strohá, díky tomu oproti okolní zástavbě snadno rozpoznatelná už jen díky rovné střeše.
Pak už jen na velmi hezky upravenou plochu u zastávky "V ráji" a rychle do tepla do Gočárova pavilonu. Naučnou stezku jsem si trochu zkrátil, protože další tabule jsou na náměstí a ty už mám přečtené. A až vysvitne slunko, musím jej zkontrolovat, jestli se nefláká, protože tu mají sluneční hodiny.
Před večeří pokus o ping-pong, který má o desetikorunu vyšší hodinovou sazbu než půjčení kola, což mi připadá trochu nelogické, ale možná to jsou zimní ceny.
Po večeři se to vyvíjelo nadějně. Na chodbě mě předběhly mladé dívčiny a volaly na sebe "Musíme teď do wellness." Super, tam mám za 15min saunu, to se to pěkně rýsuje. A v sauně se to dorýsovalo, byl jsem tam sám, kam se asi ztratily holky, když je tu jen jediné wellness?
Dnes jsem si splnil úkol z loňska - projít si Gočárovu naučnou stezku. Pan Gočár byl významný meziválečný architekt, ve věku 11 let se jeho rodiče přestěhovali právě do Bohdanče. Dnes by asi trochu zaplakal, protože jeho nádherný vodojem okupuje vojenská posádka, vyrostly tu paneláky a jeho funkcionalistickou vilu obklopují domky, které mají více společného s furianstvím než architekturou. A na náměstí je železobetonová krabice nákupního střediska.
Stezka vede lázeňským parkem přecházející v les a pak se stáčí na jižní část Bohdanče, kterou jsem prozatím míjel. Dovede nás až k vodojemu, na jehož kopuli lze stále přečíst název "Vodojem královského komorního města Bohdanče" a na dobové fotografii vypadá nádherně. Sice je v dobré kondici, ale za plotem mezi kasárenskými budovami. Okolo panelové zástavby, která nesmí chybět v každé větší obci se dostáváme k vyhlášené hřbitovní aleji.
Cesta byla před 10 lety opravena včetně vysázení bříz, přidáného osvětlení a živého plotu. A opravdu je to asi nejpěknější místo na celé trase. Na hřbitově je obvyklé vybavení: zeď, hroby, cestičky, náhrobky, kaple, lavičky a památník padlým z válek.
Dál už to jde z kopce, a to doslova, přes udržovanou zahrádkářskou kolonii, vesnickou zástavbou typu "toto jsem si navrhl sám" až ke gočárově vile. Oproti jiným jeho vilám je tato opravdu velmi strohá, díky tomu oproti okolní zástavbě snadno rozpoznatelná už jen díky rovné střeše.
Pak už jen na velmi hezky upravenou plochu u zastávky "V ráji" a rychle do tepla do Gočárova pavilonu. Naučnou stezku jsem si trochu zkrátil, protože další tabule jsou na náměstí a ty už mám přečtené. A až vysvitne slunko, musím jej zkontrolovat, jestli se nefláká, protože tu mají sluneční hodiny.
Před večeří pokus o ping-pong, který má o desetikorunu vyšší hodinovou sazbu než půjčení kola, což mi připadá trochu nelogické, ale možná to jsou zimní ceny.
Po večeři se to vyvíjelo nadějně. Na chodbě mě předběhly mladé dívčiny a volaly na sebe "Musíme teď do wellness." Super, tam mám za 15min saunu, to se to pěkně rýsuje. A v sauně se to dorýsovalo, byl jsem tam sám, kam se asi ztratily holky, když je tu jen jediné wellness?
sobota 12. února 2011
LLB 2011, den 5
Tak tohle byla pomsta, příště jedu do jiných lázní. Cvičení v 7hod ráno se dá přežít, ale mít od 7hod bazén a ještě v sobotu, tak to je pro mě dost drsné. Když jsem v polospánku přicházel, myslel jsem si "tam nikdo nebude, sestrám řeknu, že to nemá pro jednoho smysl a půjdu třeba před obědem." Z omylu mě vyvedla realita - ono by mohlo být ještě hůř, protože z bazénu lidi dokonce odcházeli, což znamená, že tam byli ještě o půl hodiny dřív. No to by mě trefilo.
Při vracení klíčků si mě sestry spletly a strašně se divili, že jsem někdo jiný, že ten pán, co jim nějak zbývá se asi rozpustil. Sbalil jsem průkaz a vlezl do kryogenické komory (vylezl na mráz). Lze to sice obejít v teple, ale je to dlouhé a nudné.
Potkal jsem Matěje (znáte z loňského vyprávění), první dotaz byl, zda mám zase tu dobrou slivovici. Jasně, že mám, je den o de dne lepší, ale také jí je každý den méně. A hned se vybalil s omluvou, že se nemůže narovnat, protože "jsem si z toho šukání přivodil kýlu". Je to příjemný týpek, držel v ruce pivo (Pilsner), na stole mu stál panák, mluvil o tom, že jde ná kávu a přitom chtěl slivovici. A to nebylo ještě ani 9 hodin ráno.
Přes noc a ráno pršelo, ovšem přes oběd se obloha vyčistila do blankytné bíle a vysvitlo slunce. Místo původního nakupování jsem operativně změnil plán na cyklistiku. Což znamenalo opustit počítač, obléci se, znovu opustit počítač, napít se, zavři už ten krám a jdi pro kolo. Projel jsem se až kousek k elektrárně Opatovice a udělal si takový malý výlet. Ve výsledku jsem ujel cca 30km za 2hodiny. Ano, flákal jsem to, ale rybníky byly ještě zamrzlé a vzduch byl dost ledový a já se nechtěl zničit. Třikrát jsem narazil na železniční přejezd a hned dvakrát mi jel vlak, tolik štěstí v jeden den.
Na chodbách jsou dvě váhy, takové pěkné historické kousky. Občas se na nich zvážím, abych věděl, že se nic neděje. Ale včera mě jedna překvapila, navážila mě 61kg. Přiznám se, trochu jsem podváděl, protože to bylo v zimní bundě, v jedné ruce jsem měl zákusky a v druhé litr džusu.
Při vracení klíčků si mě sestry spletly a strašně se divili, že jsem někdo jiný, že ten pán, co jim nějak zbývá se asi rozpustil. Sbalil jsem průkaz a vlezl do kryogenické komory (vylezl na mráz). Lze to sice obejít v teple, ale je to dlouhé a nudné.
Potkal jsem Matěje (znáte z loňského vyprávění), první dotaz byl, zda mám zase tu dobrou slivovici. Jasně, že mám, je den o de dne lepší, ale také jí je každý den méně. A hned se vybalil s omluvou, že se nemůže narovnat, protože "jsem si z toho šukání přivodil kýlu". Je to příjemný týpek, držel v ruce pivo (Pilsner), na stole mu stál panák, mluvil o tom, že jde ná kávu a přitom chtěl slivovici. A to nebylo ještě ani 9 hodin ráno.
Přes noc a ráno pršelo, ovšem přes oběd se obloha vyčistila do blankytné bíle a vysvitlo slunce. Místo původního nakupování jsem operativně změnil plán na cyklistiku. Což znamenalo opustit počítač, obléci se, znovu opustit počítač, napít se, zavři už ten krám a jdi pro kolo. Projel jsem se až kousek k elektrárně Opatovice a udělal si takový malý výlet. Ve výsledku jsem ujel cca 30km za 2hodiny. Ano, flákal jsem to, ale rybníky byly ještě zamrzlé a vzduch byl dost ledový a já se nechtěl zničit. Třikrát jsem narazil na železniční přejezd a hned dvakrát mi jel vlak, tolik štěstí v jeden den.
Na chodbách jsou dvě váhy, takové pěkné historické kousky. Občas se na nich zvážím, abych věděl, že se nic neděje. Ale včera mě jedna překvapila, navážila mě 61kg. Přiznám se, trochu jsem podváděl, protože to bylo v zimní bundě, v jedné ruce jsem měl zákusky a v druhé litr džusu.
pátek 11. února 2011
LLB 2011, den 4
Na kolonádě je malý krámek v kterém se střídají různí obchodníci - čepičáři, hadráři, bižuteristi, šátkaři a nedávno prodejce se švýcarskými noži. Jako největší hit byla škrabka, kterou jste si mohli oloupat rajče. Trochu jsem to nepochopil, proč loupat rajče, do studené kuchyně obsahuje slupka zvláštní chuť, do teplé kuchyně si rajče spařím, což je rychlejší a léty prověřená technologie. Ale abych jim nekřivdil, loupali i okurku.
Hned vedle je druhý obchod, loni tam byla trafika, letos jen cedule "Připravujeme pro vás nový obchod, otevíráme 14.2.2011". Pod slovem "připravujeme" si představuji, že tam aspoň něco dělají, zatím je to ráj pro pavouky. Uvidíme v pondělí.
Poprvé v životě jsem byl dnes u holičky a musel jsem se objednat - na týden dopředu! V původním plánu bylo stříhání ještě v Plzni, ale nějak se to nestihlo, takže teď už to nespěchá, jenom to dýl schne.
Ačkoliv jsem se moc nevyspal (pracovní záležitosti) a rozcvička nebyla zrovna to pravé, tak dopolední cvičení bylo zábavnější. Vyloupnul se nám v poslední řadě (kde jinde) takový veselý chlápek. Když jsme se předkláněli, tak u toho hekal, cvičitelka na něj: "To by chtělo nahrát, jak usilovně se v Bohdanči cvičí." Zpátky jen letělo "To se bude hodit u soudu až tu chcípnu." Potom už jenom drobná přestřelka ohledně první pomoci, kyslíkové láhvi a otevřeném okně.
Odpoledne jsme byli na kávičce, kecali o univerzitách, škole a jiné blbosti. Cestou zpátky v cukrárně už nebyly ani větrníky a tak jsem vzal za vděk laskonkou.
A protože zítra to bude peklo, tak jdu spát.
Hned vedle je druhý obchod, loni tam byla trafika, letos jen cedule "Připravujeme pro vás nový obchod, otevíráme 14.2.2011". Pod slovem "připravujeme" si představuji, že tam aspoň něco dělají, zatím je to ráj pro pavouky. Uvidíme v pondělí.
Poprvé v životě jsem byl dnes u holičky a musel jsem se objednat - na týden dopředu! V původním plánu bylo stříhání ještě v Plzni, ale nějak se to nestihlo, takže teď už to nespěchá, jenom to dýl schne.
Ačkoliv jsem se moc nevyspal (pracovní záležitosti) a rozcvička nebyla zrovna to pravé, tak dopolední cvičení bylo zábavnější. Vyloupnul se nám v poslední řadě (kde jinde) takový veselý chlápek. Když jsme se předkláněli, tak u toho hekal, cvičitelka na něj: "To by chtělo nahrát, jak usilovně se v Bohdanči cvičí." Zpátky jen letělo "To se bude hodit u soudu až tu chcípnu." Potom už jenom drobná přestřelka ohledně první pomoci, kyslíkové láhvi a otevřeném okně.
Odpoledne jsme byli na kávičce, kecali o univerzitách, škole a jiné blbosti. Cestou zpátky v cukrárně už nebyly ani větrníky a tak jsem vzal za vděk laskonkou.
A protože zítra to bude peklo, tak jdu spát.
čtvrtek 10. února 2011
LLB 2011, den 3
Oproti loňsku mám trochu jiný soupis procedur. Je to tím, že se změnily podmínky a tak nám teď místo vířivky dávají více masáží. By mě zajímalo, kolik lidí a jak dlouho na takové "zásadní" úpravě pracovalo, no raději nedomýšlet.
Přeskočíme ranní rozcvičku, kde jsem měl potíže neublížit si, protože se cvičilo s tyčí, a dostaneme se ke snídani. Loni to bylo jednoduché, všichni jsme si dávali velmi podobná jídla. Teď je náš stůl naprosto rozhozený. Každý má něco jiného a vždy je to dopředu připravené. Bohužel nikoliv tak, jak sedíme, ale jak se to podařilo. Takže musíme usoudit, co je čí (podle typu diety), přeskládat a může se jíst. I snídaně je pro mě velmi brzy, a tak jsem byl rád, že sedím, a můžu se futrovat tím co leží přede mnou. A to byla chyba, snědl jsem porci pro redukční dietu - pečivo s taveným sýrem, přitom já měl mít pečivo s tvrdým sýrem a máslem.
Ponaučení: nevynechávat analýzu prostřené tabule.
V 9:45 podle rozpisu jsem před místností na individuální cvičení, načež se dozvídám "Jdete pozdě!". "Nejdu, jsem tu podle rozpisu." "Ale měl jste tu být v 9:30, tady to máte." A bylo to tam, v druhém sloupečku. Takže pozor, tabulka se čte po řádcích, nikoliv po sloupcích. A to jsem si myslel, jak to mám všechno na háku.
Slatina, asi moje nejoblíbenější procedura, proběhla standardně. Byl jsem pochválen, že jsem si donesl houbičku na omytí. Aby ne, když jsem ji kupoval celý rok; na tyhle nákupy opravdu nemám buňky.
Protože je dnes čtvrtek, byly v cukrárně plněné rakvičky. Jeden kus za 12,- Kč a podle mě jsou pod cenou. Neboť uvnitř je plněná šlehačkou, pak celá máčená v hořké čokoládě a nahoře má z pařížšké šlehačky udělány takové věžičky. Když budu hodně morbidní, tak je to naprosté zdokonalení slova "rakvička": je malá, uvnitř není jen vzduch, je lakovaná na černo a bohatě zdobená - už chybí hudba a plačky. A jdou opravdu na dračku, pokud někdo plánujete ochutnat, musíte to stihnout dopoledne vždy ve čtvrtek.
A dál to byla nuda, ikdyž pro mě ne, protože se mi zdál sen. Pak už jen večeře a od 20hod jsem řešil nějaké pracovní trable.
Přeskočíme ranní rozcvičku, kde jsem měl potíže neublížit si, protože se cvičilo s tyčí, a dostaneme se ke snídani. Loni to bylo jednoduché, všichni jsme si dávali velmi podobná jídla. Teď je náš stůl naprosto rozhozený. Každý má něco jiného a vždy je to dopředu připravené. Bohužel nikoliv tak, jak sedíme, ale jak se to podařilo. Takže musíme usoudit, co je čí (podle typu diety), přeskládat a může se jíst. I snídaně je pro mě velmi brzy, a tak jsem byl rád, že sedím, a můžu se futrovat tím co leží přede mnou. A to byla chyba, snědl jsem porci pro redukční dietu - pečivo s taveným sýrem, přitom já měl mít pečivo s tvrdým sýrem a máslem.
Ponaučení: nevynechávat analýzu prostřené tabule.
V 9:45 podle rozpisu jsem před místností na individuální cvičení, načež se dozvídám "Jdete pozdě!". "Nejdu, jsem tu podle rozpisu." "Ale měl jste tu být v 9:30, tady to máte." A bylo to tam, v druhém sloupečku. Takže pozor, tabulka se čte po řádcích, nikoliv po sloupcích. A to jsem si myslel, jak to mám všechno na háku.
Slatina, asi moje nejoblíbenější procedura, proběhla standardně. Byl jsem pochválen, že jsem si donesl houbičku na omytí. Aby ne, když jsem ji kupoval celý rok; na tyhle nákupy opravdu nemám buňky.
Protože je dnes čtvrtek, byly v cukrárně plněné rakvičky. Jeden kus za 12,- Kč a podle mě jsou pod cenou. Neboť uvnitř je plněná šlehačkou, pak celá máčená v hořké čokoládě a nahoře má z pařížšké šlehačky udělány takové věžičky. Když budu hodně morbidní, tak je to naprosté zdokonalení slova "rakvička": je malá, uvnitř není jen vzduch, je lakovaná na černo a bohatě zdobená - už chybí hudba a plačky. A jdou opravdu na dračku, pokud někdo plánujete ochutnat, musíte to stihnout dopoledne vždy ve čtvrtek.
A dál to byla nuda, ikdyž pro mě ne, protože se mi zdál sen. Pak už jen večeře a od 20hod jsem řešil nějaké pracovní trable.
středa 9. února 2011
LLB 2011, den 2
Po včerejším večírku proloženém inhalací trávy je mi překvapivě dobře a tak ráno vklidu na odběr krve :) Naštěstí dělaji jen základní vyšetření (testy na alkohol a drogy vynechávají, pravděpodobně tuší, že by moc lidí neprošlo). Jedinou překážkou je ranní vstávání v 6:30. Po loňské zkušenosti jsem přišel až v 7:10, byl jsem sice poslední, ale taky hned na řadě.
Ze včerejška jsem si vzpoměl ještě na jednu hlášku, šlo o balení slečen. "No, to ji prostě řekneš: Nazdar babo, jdeš se mnou? A ona buď jde, nebo nejde." Ať žijí lidová moudra.
Začali mi pozvolna léčebné procedury, jako první bylo cvičení v bazénu, kde se začalo obvyklým cvikem "a na paty, a na špičky, a ...". Po obědě podvodní masáž, což jsem si vyložil jako vířivku a tudíž jsem skončil ve špatných dveří, odkud mě nasměrovali stejným směrem jako ukazovala obrovská šipka. Podvodní masáž je pro mě novinka, v podstatě si lehnete do velké vany (pro mě to byl skoro bazén). Sestra vás diriguje jak se máte natáčet a přitom vás masíruje proudem vody z hadice. Je to tedy něco jako skotský střik, ale pod vodou. Docela by se to dalo aplikovat i doma, jenom by to chtělo trochu větší tlak vody.
Večeře se nesla v duchu zápasu ČR - Chorvatsko, zrovna jsme prohrávali 0:2 a zápas dál běžel, což někteří nelibě nesli (nejsem si jistý co jim víc vadilo, jestli to, že prohráváme, nebo že se nemohou dívat, protože by přišli o večeři).
Devadesát minut v sauně, tentokrát bez žádných zážitků. Sice
tam byly dvě slečny, ale u každé z nich gorila. A nic dalšího, co by stálo za vytesání do elektronů, se už nestalo.
Ze včerejška jsem si vzpoměl ještě na jednu hlášku, šlo o balení slečen. "No, to ji prostě řekneš: Nazdar babo, jdeš se mnou? A ona buď jde, nebo nejde." Ať žijí lidová moudra.
Začali mi pozvolna léčebné procedury, jako první bylo cvičení v bazénu, kde se začalo obvyklým cvikem "a na paty, a na špičky, a ...". Po obědě podvodní masáž, což jsem si vyložil jako vířivku a tudíž jsem skončil ve špatných dveří, odkud mě nasměrovali stejným směrem jako ukazovala obrovská šipka. Podvodní masáž je pro mě novinka, v podstatě si lehnete do velké vany (pro mě to byl skoro bazén). Sestra vás diriguje jak se máte natáčet a přitom vás masíruje proudem vody z hadice. Je to tedy něco jako skotský střik, ale pod vodou. Docela by se to dalo aplikovat i doma, jenom by to chtělo trochu větší tlak vody.
Večeře se nesla v duchu zápasu ČR - Chorvatsko, zrovna jsme prohrávali 0:2 a zápas dál běžel, což někteří nelibě nesli (nejsem si jistý co jim víc vadilo, jestli to, že prohráváme, nebo že se nemohou dívat, protože by přišli o večeři).
Devadesát minut v sauně, tentokrát bez žádných zážitků. Sice
tam byly dvě slečny, ale u každé z nich gorila. A nic dalšího, co by stálo za vytesání do elektronů, se už nestalo.
úterý 8. února 2011
LLB 2011, den 1
Nesnáším ranní vstávání, po 8 minutách jej nesnášim znova, dalších 8 minut a Valentina (moje spolubydlící) už na mě volá, jestli opravdu chci stihnout vlak v 7hod. Což rozhodně nechci, když je 6:40, šel jsem spát ve dvě ráno a ještě nejsem sbalený.
Ale vlak v osm už stihnout musím, takže se balím, snídám a oblékám co možná nejvíce paralelně. Stáhnout topení, zlomit se pod tíhou tašky a tramvají na nádraží. Do Prahy příjezd s 5min zpožděním ve vagónu z koženky. Tyto vozy sem dali, protože narozdíl od těch opravených smějí jezdit 140km/hod, tedy o plných 20km/hod rychleji. Co je to platné, když pak stojíte 10min ve Zdicích a většina tratě neumožnuje ani těch 120km/hod. Alespoň byl vůz čistý, fungovalo mu topení, skrz okno bylo vidět a při jízdě nedrncal ani nevydával divné zvuky, tak co si vlastně stěžuji.
V Praze přestup na EC (vlak vyšší kvality), který jede dál do Waršavy. Poslední vozy mají nový lak, ale to je vše čím se lišily od předchozího spoje.
Na Pardubice je potřeba si trochu zvyknout, nádražní budova by potřebovala ozdravnou kůru. Tu sice někdy dostal přednádražní prostor, ale přijde mi sterilní a smutný.
Do Lázní Bohdaneč (oficiální jméno obce) jezdí trolejbus číslo 3 ve 20min intervalech. Taky muzejní kousek. Je vidět, že v Plzni je MHD na vyšší úrovni v kvalitě vozů a to včetně údržby. Trolejbus mě do cíle dostal, ikdyž neplánované odpojení tykadla na jedné z nejrušnějších křižovatek řidiče nepotěšilo.
Nástupní kolečko začíná na recepci, zaplatí se julínkovné a "vzdušné" (poplatek obci). Pak jídelna, mám stůl č. 309. Pak za sestrou, která zjistí dotazem výšku a váhu a případně vypíše nemocenskou. Nejdůležitější funkcí sestry je rovnoměrné rozdělení práce mezi doktory a naplánování vstupní prohlídky. Další štace lékař - pokecat, přeměřit, sestavit procedury. A nakonec navštívit kancelář, kde vám připraví rozpis jednotlivých procedur na celý pobyt tak aby to mezi sebou nekolidovalo včetně doby na jídlo.
A veselá historka z oběda. U stolu jsme čtyři, dva na redukční dietě, a dva na normálním jídle, protože kdyby nás chtěli zredukovat, tak už zmizíme úplně. Přijeli s vozíkem a číšnice podala 2 talíře "Tady je 2x redukční" a mě pak "Tady je normální jednička". Talíře byly stejné: rýže, plátek vepřového na přírodno a červená omáčka. Na rozdíl jsem se zeptat a dozvěděl se, že rozdíl je v rýži - dietáři mají méně rýže, odhadem tak o 10gr.
Zapojení CDMA modemu, natahat kabely a nalézt správné místo pro anténu dalo chvilku zabrat. Mám ted 730kb na download a 80kb upload.
Na to nejzajimavější přišlo po večeři. Setkal jsem se s klukama, z loňska a akorat dnes pořádali menší slezinu. Byla slivovice, vino, slivovice, vino, horici slivovice, vino. Mezi tím šipky. "Víš jak se to pije u nas? Nevíš, co? Hořící! Zapal mi to!". Po chvíli pyromanie: "To hoří dobře. Teď sa dívaj!" (dramatická pauza se stále hořící slivovicí). "Kurva to furt hořelo, ja si spálil fousy". "No to je smrad." Pak ještě nějaké ty šipky a šlo se na kutě, dobrou noc.
Ale vlak v osm už stihnout musím, takže se balím, snídám a oblékám co možná nejvíce paralelně. Stáhnout topení, zlomit se pod tíhou tašky a tramvají na nádraží. Do Prahy příjezd s 5min zpožděním ve vagónu z koženky. Tyto vozy sem dali, protože narozdíl od těch opravených smějí jezdit 140km/hod, tedy o plných 20km/hod rychleji. Co je to platné, když pak stojíte 10min ve Zdicích a většina tratě neumožnuje ani těch 120km/hod. Alespoň byl vůz čistý, fungovalo mu topení, skrz okno bylo vidět a při jízdě nedrncal ani nevydával divné zvuky, tak co si vlastně stěžuji.
V Praze přestup na EC (vlak vyšší kvality), který jede dál do Waršavy. Poslední vozy mají nový lak, ale to je vše čím se lišily od předchozího spoje.
Na Pardubice je potřeba si trochu zvyknout, nádražní budova by potřebovala ozdravnou kůru. Tu sice někdy dostal přednádražní prostor, ale přijde mi sterilní a smutný.
Do Lázní Bohdaneč (oficiální jméno obce) jezdí trolejbus číslo 3 ve 20min intervalech. Taky muzejní kousek. Je vidět, že v Plzni je MHD na vyšší úrovni v kvalitě vozů a to včetně údržby. Trolejbus mě do cíle dostal, ikdyž neplánované odpojení tykadla na jedné z nejrušnějších křižovatek řidiče nepotěšilo.
Nástupní kolečko začíná na recepci, zaplatí se julínkovné a "vzdušné" (poplatek obci). Pak jídelna, mám stůl č. 309. Pak za sestrou, která zjistí dotazem výšku a váhu a případně vypíše nemocenskou. Nejdůležitější funkcí sestry je rovnoměrné rozdělení práce mezi doktory a naplánování vstupní prohlídky. Další štace lékař - pokecat, přeměřit, sestavit procedury. A nakonec navštívit kancelář, kde vám připraví rozpis jednotlivých procedur na celý pobyt tak aby to mezi sebou nekolidovalo včetně doby na jídlo.
A veselá historka z oběda. U stolu jsme čtyři, dva na redukční dietě, a dva na normálním jídle, protože kdyby nás chtěli zredukovat, tak už zmizíme úplně. Přijeli s vozíkem a číšnice podala 2 talíře "Tady je 2x redukční" a mě pak "Tady je normální jednička". Talíře byly stejné: rýže, plátek vepřového na přírodno a červená omáčka. Na rozdíl jsem se zeptat a dozvěděl se, že rozdíl je v rýži - dietáři mají méně rýže, odhadem tak o 10gr.
Zapojení CDMA modemu, natahat kabely a nalézt správné místo pro anténu dalo chvilku zabrat. Mám ted 730kb na download a 80kb upload.
Na to nejzajimavější přišlo po večeři. Setkal jsem se s klukama, z loňska a akorat dnes pořádali menší slezinu. Byla slivovice, vino, slivovice, vino, horici slivovice, vino. Mezi tím šipky. "Víš jak se to pije u nas? Nevíš, co? Hořící! Zapal mi to!". Po chvíli pyromanie: "To hoří dobře. Teď sa dívaj!" (dramatická pauza se stále hořící slivovicí). "Kurva to furt hořelo, ja si spálil fousy". "No to je smrad." Pak ještě nějaké ty šipky a šlo se na kutě, dobrou noc.
LLB 2011, den 0
Ještě než se ze mně stane lázeňský švihák, bylo potřeba nějaké to papírování. Nejsem si jistý, zda jsem si to zbytečně nezkomplikoval sám, ale prošlo to. A tak to berte spíše jako kuchařku, protože loni jsem v tom dost plaval.
Obvodní lékař vám vypíše formulář, je vhodné mu dodat poslední zprávy od specialistů, ideálně s douškou, že doporučuje lázeňskou péči. V této chvíli by jste měli mít rozmyšleno, do jakých lázní chcete, lékaři mají takový obstarožní seznam, kde vám dle diagnózy dodají vhodná léčebná zařízení. Já se podle internetu rozhodl pro Léčebné lázně Bohdaneč.
Vyplněný formulář vezmete za specialistou, který vám jej potvrdí a celou tu hromádku pak dáte zdravotní pojišťovně, ty pak mají mechanismy, jak se dozvědět, jestli návrh na lázně byl schválen. Mě dali tel. číslo a řekli zavolejte si za 2 týdny. Ve skutečnosti to bylo schválené revizním lékařem pojišťovny již za 5 dnů.
V tuto dobu je vhodné dohodnout si s lázněmi termín, nástup smí být nejpozději 4 měsíce od data uvedeného na formuláři od obvodního lékaře. Což jsem nevěděl a trochu mi to zkomplikovalo celé zařizování.
A pak už jen čekáte na dopis od lázní, který chodí tak 2 týdny před nástupem. Tam je uvedeno co si máte vzít, kde se máte hlásit, jak se tam dostanete či kde máte zaparkovat auto.
Posledním krokem je sbalit vše potřebné a dobře se vyspat na cestu.
Obvodní lékař vám vypíše formulář, je vhodné mu dodat poslední zprávy od specialistů, ideálně s douškou, že doporučuje lázeňskou péči. V této chvíli by jste měli mít rozmyšleno, do jakých lázní chcete, lékaři mají takový obstarožní seznam, kde vám dle diagnózy dodají vhodná léčebná zařízení. Já se podle internetu rozhodl pro Léčebné lázně Bohdaneč.
Vyplněný formulář vezmete za specialistou, který vám jej potvrdí a celou tu hromádku pak dáte zdravotní pojišťovně, ty pak mají mechanismy, jak se dozvědět, jestli návrh na lázně byl schválen. Mě dali tel. číslo a řekli zavolejte si za 2 týdny. Ve skutečnosti to bylo schválené revizním lékařem pojišťovny již za 5 dnů.
V tuto dobu je vhodné dohodnout si s lázněmi termín, nástup smí být nejpozději 4 měsíce od data uvedeného na formuláři od obvodního lékaře. Což jsem nevěděl a trochu mi to zkomplikovalo celé zařizování.
A pak už jen čekáte na dopis od lázní, který chodí tak 2 týdny před nástupem. Tam je uvedeno co si máte vzít, kde se máte hlásit, jak se tam dostanete či kde máte zaparkovat auto.
Posledním krokem je sbalit vše potřebné a dobře se vyspat na cestu.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)