Pánská jízda s vánočním cukrovím

Začalo to vcelku nevinně, holky se rozhodly péct cukroví společně a zprvu nás tam nechtěly. Z legrace padl návrh, že si uděláme pánskou jízdu, v baru je přeci dostatek zásob. Tím jsem to vypustil z hlavy, což mi Matěj připoměl telefonátem ve 20hod. V mém nastálém překvapení jsem se vzmohl pouze na to, že nám chybí vajíčka.

Výběr receptu měl jasná pravidla hned na začátku s cílem, aby se akce podařila. Hledáme proveditelný, jasný, jednoduchý, lihovinu obsahující, vánoční (podle čeho se to vlastně určuje?) recept. Jeden takový jsme našli na soukromých stránkách. Chybí nám jen dostatek másla, ale to nedaleká večerka jistí.

Okolo 21hod začínáme. Potřebné součásti odvážit, smíchat a vypracovat hladké těsto. A hned první problém, který rešíme dotankováním ryzlinku vlašského (pozdní sběr 2010). Vzniklo spíše něco jako drobenka než hladké těsto. Naštěstí "zlý" lepek se časem uvolnil a těsto se začalo spojovat. Drobné niance mezi vypracovat a vymíchat jsou v receptu důležité.

Při úklidu nádobí přichází k úrazu první sklenička na bílé víno. Z těsta máme vykrojit kolečka o průměru 8cm, této podmínce vyhověla sklenice na červené víno. Poctivě jsme to přeměřili. Vykrojená kolečka klademe na vymaštěný plech a pečeme. Na kolik? A jak dlouho? Postupem večera zjišťujeme, že je to téměř jedno, prostě do zlatova, nejlépe snad na 180 a jen tak 4-5min. A další nemocná sklenička a tím jsme přišli i o vykrajovátko. Hledáme další vhodný nástroj s potřebným průměrem.

Vzpomínám, jak jsem loni doma mlsal trubičky a mamka je označovala za pěkné mrchy. Protože se musí ještě horké smotat, po vychladnutí totiž ztvrdnou a lámou se. Tak přesně tohle jsme si teď vyzkoušeli. Prstíky trpěly a ruličky vůbec nedržely nebo praskaly. Zkrátka jsou to pěkné mrchy. Jediné co polštářkům ulevilo byl kontakt s vychlazeným vínem. Přecházíme na Aurelius (pozdní sběr 2010).

Ve volné chvíli jsme zpracovali zbytek mléka a bílky do formy palačinek. V průběhu přípravy těsta jsme to změnili na lívance abychom z toho usmažili zpátky palačinky.

Náplň jsme měli o půlnoci vychlazenou. Sice jsme úplně nedodrželi recept a byli nuceni přilít rum, ale to byla povolená ingredience. Ze dvou značek tuzemáku jsme vybrali ten kvalitnější - měl kratší složení. Do náplně jsme ještě namleli nepovedené trubičky a klasickým postupem jsme se snažili vpravit krém dovnitř trubiček, což vyžadovalo koordinovanou dvou-mužnou práci.

Konce trubiček máčíme v čokoládě a obalujeme do ořechů. Ořechy super, ale je jich málo a tak máme i variantu s kokosem. Dopíjíme víno, necháváme odpočínout nohy a těšíme se do postele, přeci jen za chvíli vstáváme.

Šťastné, veselé a ať vás neklepne.

Oslo, 10. den

Do 12 hodin musíme opustit hotel, stíháme to už o hodinu dřív včetně snídaně. Dobít si lítačku na jeden den, protože nám sedmidenní skončila a můžeme vyrazit na nádraží uschovat zavazadla. Všech 5 kusů jsme narvali do skříňky na lyže.

V plánu bylo projít střed města, ale měli jsme spoustu času a tak jsme ještě jednou zavítali na univerzitu. Znali totiž americký Budweiser, a o českém nic nevěděli. Tak jsme jim sehnali pravý český Budweiser a úspěšně jsme jej předali.

Na prohlídku města jsme měli stále dostatek času, takže proč nevyrazit na oběd, rozuměj dojezení zbytků, někam do parku, ideálně k jezeru. Jedno, Sognsvan, je zrovna nedaleko a téměř až k němu lze dojet metrem. Během jídla odháníme dotěrného racka i kačenku. Přes nádherné počasí se ve vodě čachtaly pouze norské děti z mateřské skolky, každé mělo poctivě reflexní vestu. A jako všude jsme potkali spoustu sportujících Norů.

Vrátili jsme se do města, prohlídli si park v okolí královského paláce a výměnu stráží. Za králem přijela nějaká návštěva, protože hlavní ulice i okolí paláce bylo nádherně vyzdobeno.

Pokračujeme po hlavní ulici až k hlavnímu dómu. Tentokrát jsme jej
trefili otevřený a tak jsme si mohli prohlédnout výzdobu. Ta byla
lehce expresionistická a tak se není co divit, že se jim Munch líbí, když tento styl vidí často okolo sebe. Kupujeme čokoládové muffiny za akční cenu a kávu za normální cenu. Vypít si ji jdeme do nedalekého parčíku, který je tak lehčí variantou pražského sherwoodu.

Ještě máme 2 hodiny do odjezdu vlaku a tak vyrážíme tramvají na nedalekou vyhlídku (za místním Šemíkem) a na prohlídku místních obydlí. Začíná se zatahovat, foukat studený vítr a nám se krátit čas.

Vlak byl příjemný, z počátku plný do posledního místečka, ale časem se uvolnil. Byl v něm zdarma internet, jen jste museli projít registrací, příjemný průvodčí, který nás upozornil, že mezinárodní název zastávky se liší od toho místního. Zastávku pak ohlásil i v angličtině a oznámil, že zde bude (a taky čekal), autobus, který nás zdarma odveze na letiště. Ani tam se nemusíte nudit, protože i zde byl zdarma internet.

Následoval check-in, pak důkladná bezpečnostní prohlídka a nástup na letadlo. V Praze pak vstup do české reality, nejpoužívanější tlačítko v autobuse byl zvonek u dveří, aby popohnal cestující, což vůbec nepomáhalo. Jízda ve stařičké karose po Praze pak více připomínala jízdu sportovním autem než městskou dopravou. Když jsme celou Prahu projeli, tak jsme přesedli do auta a jeli konečně do Plzně. Příjezd o půl třetí a ráno do roboty.

Oslo, 9. den

Po snídani, při které už začínáme dojíždět zbytky, se rozhodujeme co dál. Padlo rozhodnutí dojet lodí do muzea lodi FRAM, která dobývala jak severní tak jižní pól. Jde sice o jedno z menších muzeí, ale snadno v něm strávíte více než 2 hodiny. Téměř všechny texty jsou přeloženy do angličtiny (a dalších několika jazyků), což u jiných muzeí není úplně zvykem. Můžete si prohlédnout loď i zevnitř, což zaujme nás suchozemce.

Prohlédli jsme si na nábřeží některé námořní exponáty jako kotvu nebo minu a už nám přijížděla loď zpátky do přístavu. Svezli jsme se na nádraží a tam jsme na oběd zakotvili v indickém bufetu. Hlavním hlediskem byla samozřejmě cena. Nebylo to nijak úchvatné, ale zasytilo to dostatečně.

Provedli jsme přejezd na hotel, abychom se mohli přiobléct, protože se pořád ochlazovalo, až na 8 stupňů. Dál jsme pokračovali do botanické zahrady, bohužel skleníky byly otevřeny jen do 16hod, ale i tak tam bylo nádherně.

Zahradu jsme opustili jiným vchodem s tím, že navštívíme muzeum Muncha, což byl významný norský malíř a všichni místní jej doporučovali. Po shlédnutí jeho průřezu v gift shopu jsme usoudili, že to je na nás příliš náročné umění a odešli jsme do deště. Prošli jsme si ještě místní zástavbu a zakotvili na večeři v hotelu. Tentokrát byla česká gulášová polévka obohacená zbytky norských nudlí.

Oslo, 8. den

Holky přijely s hodinovým zpožděním a hladové. Takže nám pochválily naše konzervové umění a pomohly nám dojíst poslední výtvor. Pak jsme šli spát při rozednění, tj. ve 2 hodiny ráno.

Ráno nasnídat a vyrazit za krásami velkoměsta. Vyrazili jsme na skokanský můstek Holmenkollen. My už tam sice byli, ale neměli jsme tolik času, abychom si koupili lístek do muzea lyžování a nechali se vyvézt výtahem až na samý vrchol, kde je vyhlídka na město a široké okolí. V místě je také lyžařský simulátor, kde vás zavřou do kapsle, která se pohybuje a uvnitř promítnou záznam z helmy lyžařů, přitom to s vám hází tak jako byste opravdu byli na lyžích. Zažili jsme skokany a to dokonce i pozpátku a také obří sjezd.

Z věže bylo pěkně vidět do dálky, ale taky docela foukalo a počasí se postupem dne zhoršovalo až do deště. Pak jsme pokračovali přes Vigelandův park se sochami k nám známé restauraci na nábřeží. Od ní k Aker Brygge, což je úplně nově postavená čtvrť se spoustou obchodů a restaurací. Nakupujeme jídlo na večer a spěcháme přes přístav k pevnosti Arkeshus. Tam jsme narazili na výstavu vojenství Norska, byly vystaveny dva tanky a venkovní prezentace účasti jejich vojska v zahraničí. Dokonce stihli přidělat i plakát k účasti v Libyi, což je necelý měsíc stará záležitost.

Poslední atrakcí byla prohlídka opery. Akorát končilo představení, takže se tam vyrojila spousta lidí v saku a šatech. Takže jsme mezi ně zapadli a prohlídli si i vnitřní prostory. Ty nestojí za nic moc a tak jsme skončili na střeše a dali si tam pivo z plechovky. Pak už jsme notně uťapkaní jeli na hotel.

K večeři byly koule v rajské omáčce (tentokrát od jiné firmy) s nudlemi. Což byla jistota a tak tentokrát žádné historky z natáčení. Po večeři jsme byli pozvání do nedalekého klubu, kde dělal Čech, kterého potkaly holky v letadle. Kluby jsou tu zvláštní, jsou orientovány na pití, takže hlavní záležitostí jsou bary, pak pár stolečků a prostor pro tanec. Norové provozují zábavu tak, že se napřed upraví doma nebo v létě venku a pak se jdou dorazit právě do baru. Hlavní směna tak v baru začíná až půlnocí a končí kolem čtvrté ranní. V baru byla také ochranka a to v počtu tří lidí včetně neprůstřelných vest a poctivě kontrolovali věk mládeže, to pro jistotu kontrolovali také barmani.

Oslo, 7. den

K rannímu vstávání venku prší, ale snídaně do postele dokáže i Lista posadit. První noc, kdy byla alespoň trochu tma díky husté oblačnosti. Kdo nemůžete za světla spát, tak na sever v létě nejezděte. Po snídani opět na univerzitu řešit počítačové problémy.

Po rozloučení s hostiteli, rozdání všech tekutých i netekutých dárků, jsme se vydali zpátky na hotel. Pro cestu jsme zvolili tramvaj, takže jsme poznali další kousek města. V parku nedaleko hotelu učili místní turci pařit norské děti břišní tanec. Rodiče okolo k tomu tleskali do rytmu a všichni se bavili.

Rozhodli jsme se udělat si odpočinkový den, takže dneska žádné cestování, ale dohnat některé resty, které jsme zanedbávali. Přesto jsme museli vyrazit nakoupit, v parku u obchodu byla jiná hudební akce, poslechli jsme si jednu písničku, obešli místní nabídku stánků a šli nakupovat. Cestou jsme zahlédli historickou tramvaj a také nás pobavil obytný autobus a jeho veranda přímo na ulici.

Rozhodli jsme se pro konzervu 'Joika', vypadala jako guláš s koulemi, takže jsme přikoupili cibuli. Pivo jsme dostali darem od jednoho z hostitelů. Stejně pivo už mělo po zavírací době. Cestou jsme si koupili zvýhodněné muffiny (3 za 45,-) a šli vařit.

První otázkou bylo, co se zbytkem včerejší večeře. Nakonec padlo rozhodnutí dojíst, takže jsme "dobrůtku" s úsměvem na líci dorazili. Otevřeli jsme novou konzervu a okamžitě jsme vzpomínali na vynikající předkrm. Lunchmeatové koule komentovat už nebudu, ale tuhé extra tmavé omáčce by nepomohl ani kýbl cibule. S vidinou zákusku v podobě muffinu jsme se překonali a půlku snědli. Teď doufáme, že druhou si dají holky, které by měly za pár hodin přijet, ale to bude až po půlnoci a tedy v příštím zápisu.

Oslo, 6. den

Dneska přestalo foukat a začalo pršet. Tramvaje na to reagovaly tak, že začaly topit, snad aby lidé mohli oschnout. Rozhodli jsme se vyrazit na jižní výběžek zálivu, jezdí tam dvě linky metra, zvolili jsme tu, co jela nejdál. Metro po výjezdu z tunelové části v centru začne stoupat do kopců a pak už pokračuje téměř bez ztrát na výšce. V Norsku si bydlení umí užít a opravdu se zde asi nekrade, protože měli volně na verandách, 5 kroků ze silnice, přístupné vybavení (stoly, křesla, potahy, polštáře, květiny, ...).
Dokonce kusy kolejnic volně položené u trati uprostřed města tam už byly dlouho dobu, a to už byly nařezané na délku jednoho až tří metrů, tedy v "ideální" velikosti.

Z konečné jsem pokračovali na západ k pobřeží parkem, pak místní zástavbou, zase parkem okolo "sběratele" (podivín s heslem 'to se bude ještě hodit', tento z nich alespoň vytvářel umělecká díla pochybné hodnoty) až ke kostelu s hřbitovem. Tam jsme našli tramvaj, která byla budována na vlastním tělese a měla zastávky trochu dál od sebe, suplovala tak spíše vlak nebo metro.

Při vhodných příležitostech, kdy to vypadalo na výhled, jsme vystoupili, vyfotili a zase pokračovali další tramvají. Takto jsme nalezli i sochu místního Šemíka. Stále pršelo a tramvaje byly nádherně vyhřáté. Poslední úsek, kdy tramvaj klesá z útesu na úroveň moře do centra jsme si prošli pěšky a pak už se těšili na večeři.

Večeři jsme ale napřed museli koupit. Rozhodli jsme se do sebe investovat, a tak jsme pořídili hned 2 piva pro každého a to z té dražší kategorie (což jsou téměř všechny). Bylo nám líto na sobě šetřit a tak jsme zvolili i dražší zabijácké koule (KyllingBoller - kuřecí kuličky) ve štávě. Na obrázku byly s červenou omáčkou a nudlemi. Bylo nám jasné, že místo nudlí použijeme dva dny starý chleba, ale že tam bude chybět ta červená omáčka, to jsme si už nedomysleli.

Otevřeli jsme konzervu a ukázaly se kuličky ve vlastním vývaru. Ve skutečnosti je to vlastně lunchmeat ve velikosti 2cm kuliček v láku. Vylepšili jsme to místním taveným sýrem, máslem a paprikou, což byly kromě marmelády všechny naše dostupné ingredience. Nakonec jsme měli koule v náznaku sýrové omáčky s chlebem a pivem.

Oslo, 5. den

Ke snídani jsme si ohřáli zbytek včerejší večeře vylepšené o plechovku kukuřice a vydali jsme se na univerzitu. Tam jsme pokračovali lehkým salátem coby obědem. Dnes byla v plánu prohlídka města, vzal nás svým hybridním autem a odvezl nás prakticky kam jsme si řekli.

Protáhli jsme se tedy muzeem Kon-Tiki Thora Heyerdahla s dalšími jeho plavidly. Byla tu také vystavena soška Oskara za jeho film o plavbě na rákosových vorech. Nevím proč kolem té sošky dělají takové caviky, to naše Věstonická venuše je daleko hezčí.

Pak jsme si šli prohlédnou do jiného muzea typický skandinávský dřevěný kostel, který je nedaleko v muzeu hospodářství. Zde bylo nejdražší vstupné, ale je to zase obrovský areál ve kterém se dá strávit celý den, my jsme tam ale byli nejkratší dobu ze všech muzeí. Chvátali jsme dál, je tu tak málo času.

Přejeli jsme na severní stranu města ke skokanskému můstku, který se nachází v zimním sportovním areálu. Ovšem teď v létě je to jedno velké staveniště. Na vyhlídku jsme nešli, protože to plánujeme na víkend a taky jsme spěchali do národního technického muzea. Tím jsme se vyhnuli centru, kde údajně v této době je dopravní špička, což vypadá asi tak, že na semaforech nestojíte první, ale tak druhý, max. jako třetí. Nezaznamenali jsme žádnou kolonu, ale taky žádné kamiony, největší auta tu byly autobusy.

Technické muzeum sice nevypadá nějak velce, ale je umístěno ve čtyřech velkých patrech. Jejich oblíbeným tématem je důlní činnost orientovaná zvláště na plyn a ropu v Severním moři. Pak tu byla rozhlehlá část věnovaná dopravě, lékařství nebo telekomunikaci. Ve spodním patře pak byly umístěny nejrůznější fyzikální hračky, kde si můžete ošahat některé jevy na vlastní kůži (něco jako Techmania v Plzni).

Po získaných vědomostech jsme se rozloučili a jeli na hotel, za chvíli nás čekala večeře v nedaleké restauraci Villa Paradiso. Je to oblíbená pizzerie, kam si musíte udělat rezervaci a na rozdíl od okolních hospod je v ní vždy plno. Ceny za pizzu nejsou nijak hrozné, ale když k tomu připočtete piva a zákusek, tak jsme se dostali přes 1000 korun (norských) ve třech lidech. Tímto děkujeme univerzitě v Oslu za pozvání, konktrétně jejímu IT oddělení USIT.

Po takto dobré večeři nám nezbylo než jít spát, ráno vstáváme brzy.

Oslo, 4. den

Experimentujeme s dopravou, přijela nám jiná linka tramvaje a tak jsme ji použili. Také nás zavezla do centra, jen jsme použili jiný vlez do metra. Takhle si jedeme už třetí stanici, když jsme zjistili, že asi nejedeme ty správné zastávky. Vystoupit, přesunout se na druhou stranu nástupiště a jedeme zpátky. Naštěstí jsme vyrazili s předstihem a schůzku jsme stihli na minutu přesně.

Na oběd nás pozvali do místní kantýny, včera jsme byli ve studené kantýně (k dispozici saláty nebo polévka), dneska jsme byli v teplé. Ta se vyznačovala tím, že k polévce a širšímu výběru baget se přidalo jedno teplé jídlo. Ve skutečnosti to byla dvě jídla, která se lišila skunkem (skink = šunka). Dostali jsme jednu větší pečenou bramboru s máslem v alobalu. K tomu zeleninový salát, a na to na malinkaté kostičky nakrájený sýr a šunku. Na zajezení krajíček bagety. Vegetariánská verze byla bez šunky. Norové moc na oběd nedají, spíš to vypadá jako lehká svačinka, jeden kolega si dal malou bagetu s lososem a druhý jogurt.

Po práci rovnou do obchodu, aby nám nezavřeli pivo. A když už experimentovat s dopravou, tak pořádně: 3 zastávky tramvají, pak několik zastávek busem a vystoupit zase až uvidíme tramvaj. Pak tramvají z kopce a jsme u obchodu. Včera jsme uvažovali o kozervě, která tam byla v regálu úplně poslední - masové kuličky v rajské omáčce. Dneska tam byla zase, tak jsme ji vzali, v blízkém pekařství jsme vyzkoušeli něco jako vdolky. S oblibou používají do sladkého pečiva kardamon, ale dá se na to zvyknout.

Na severu Osla jsou dvě jezera, k jednomu jezdí tramvaj, k druhému dokonce metro. Rozhodli jsme se vyrazit tramvají na konečnou, tam jsme našli národní technické muzeum, ale už měli zavřeno. Tak jsme pokračovali k jezeru, což byla nakonec nádrž pro již nefunkční pilu. Pokračovali jsme lesem, občas po cestě, občas úplně mimo. Významnější lesní pěšiny mají dokonce pouliční osvětlení, je to dáno tím, aby v zimě mohli Norové jezdit na běžkách a neztratili se. V zimě tu mají kromě několika málo hodin šera pořád tmu, my máme jiný problém, zatím jsme nezaznamenali noc a tak spíme při světle, ještě že to nikomu z nás nevadí.

V lese jsme nalezli tábořiště pro děti a vyzkoušeli si jednu atrakci z opičí dráhy. Taky tam byly rozvěšeny "lampiónky" pro orientační běh a z dáli jsme slyšeli norštinu z reproduktorů. Netrvalo dlouho a byli jsme u druhého jezera s obrovským parkovištěm. Na mapách bylo sice značeno, že se lze v něm koupat, ale to parkoviště bylo skoro tak velké jako samotné jezero. Šli jsme tedy dál za hlasem a tam jsme nalezli obrovský sportovní komplex, kde měli nějakou akci a hromadně tam cvičili, asi to byl pokus o zumbu (to bylo jediné slovo, které jsem dekódoval).

Zpátky už to byla trivka, najít metro, které je v zemi jen v centrální části Osla, jinde jezdí na povrchu, takže to není nějaký problém. Kousek popojet, přestoupit na jinou linku, opět popojet, přestoupit na tramvaj a jsme doma. Udělat večeři, tentokrát s výrazným upgradem, vařili jsme ve dvou hrncích. V jednom omáčku a ve druhém nudle.

Oslo, 3. den

Ráno jsme otestovali paprikový sýr s máslem a chlebem. Před hotelem (pokud se tak neoznačená budova dá nazvat) nás čekal člověk z univerzity, koupili jsme na celý týden lístky na MHD a vydali se pracovat.

Odpoledne jsme se vydali pořídit pivo, obchod byl otevřen a byli jsme v něm také včas. Koupili jsme nejlevnější pivo, levnější jsme sehnat už nemohli, protože stejnou značku měli i místní bezdomovci. Také jsme nakoupili večeři v podobě další úžasné velkoobjemové plechovky (necelý litr) v domnění, že jde o světlou verzi norského UHO (univerzální hnědá omáčka). To jsme se mýlili, protože to byla polévka v podobě silného vývaru s bramborem, mrkví a švédskými masovými kuličkami. V obchodě jsme sice zkoušeli přeložit název 'SODD', ale tak dobrý slovník nemáme. Příště si koupíme něco s omáčkou.

Ovšem ještě než jsme zjistili svůj omyl, vydali jsme se do města. Jako jedna z hezkých atrakcí je v Oslu nová budova opery z bílého mramoru. Protože ve městě nebylo už místo, zabrali inženýři kus moře. To nejzajímavější na budově opery je to, že můžete chodit po její střeše, která je zešikmená a funguje jako vyhlídková věž. Bohužel dnes bylo velmi větrno a tak jsme tam dlouho nevydrželi.

Přešli jsme k přístavu a nalodili se do říční MHD, snímač sice protestoval proti našemu vstupu, ale obsluha nás poslala dovnitř. Při kontrole jízdenek jim stačilo vidět kartu, její funkčnost a platnost už neověřovali. Skoro si myslím, že by jim stačilo říct název karty. Ten protiklad oproti česku je úchvatný, jenom aby jim tu kulturu někdo nezničil. Nedávno to prý zkoušela nějaká banda poláků, která vykrádala byty.

Na lodi jsme opustili exkluzivní místa na zádi s výhledem, protože se nám zdálo, že tam občas trochu sprchne. Po tom, co jsme se šli ukrýt, tam cáknul dobrý kýbl vody. Byla to malá lodička jezdící z centra k jednomu cípu pevniny, kde jsou asi tři muzea o námořnictví.

Zpátky do města jsme pokračovali busem, i když z počátku jsme s ním trochu zabloudili až do zastavky Huk (v překladu zadek, hýždě). Tam řidič vypnul motor, počkal asi 3 minuty na pravidelný odjezd a vyrazil do centra. Vystoupili jsme u královského paláce, který opět střeží hradní stráž. Palác přístupný není, ale je volný vstup do okolního parku.

S přibývajícím časem jsme dostávali hlad a tak jsme jeli na hotel otevřít konzervu a pobavit se nad jejím obsahem. Šli jsme po hlavní třídě od královského paláce a cestou narazili na divadlo, několik soch i slepice. Vše lemováno typickými obchody pro turisty - restarurace, značkové oblečení, suvenýry. Také jsme narazili na květinový trh, ikdyž já bych raději rybí.

Oslo, 2. den

Tentokrát jsme se vydali navštívit východní část města, cestou jsme narazili na park, kde jsem si zablbl na stromě a také jsme ucítili omamnou vůni konopí. Nakonec jsme to detekovali od paní v šatech před námi, ta nakonec zahla ke kostelu, před ním si krátce dvakrát zabafala, típla a vplula na mši. Takovou oddanost a snahu uzřít boha jsem ještě neviděl.

Cílem cesty byla univerzitní botanická zahrada. Je to relativně rozhlehlý areál se spoustou rostlin. V areálu se dále nachází muzeum s kameny a druhé je s mrtvými zvířaty. Líbil se nám malý ale hezký tropický skleník a spousta rozkvetlých kytek. Dokonce zde pěstovali i ukázkovou pampelišku, což by někteří zahrádkáři asi nepochopili.

Když káplo pár kapek, viděli jsme jednoho týpka okamžitě panikařit s deštníkem, ostatní byli naprosto v klidu a nic neřešili. Přišlo nám to divné, ale pak jsme pochopili, nebyl to totiž deštník pro něj, ale pro notebook, který tam měl k něčemu připojen. Během deště jsme se uchýlili s kafíčkem pod strom, kde jsme místo oběda snědli housky ze včerejška. Byli tam drzí vrabci, kteří v zápalu boje o potravu se neštítili vzít si za letu z ruky rozinku. Bylo pěkně cítit jak okolo sebe víří proud vzduchu když jsme si koukali z očí do očí, i když on spíš koukal na rozinku. Zlatým hřebem se stal holubí strom (dove tree), který právě kvetl, rozklini obrázek napravo.

Během návštěvy parku nás oslovila slovenka, která si s námi tak půlhodiny povídala. Dala nám tipy na výlety a prozradila, že jsou tu dlouhé zimy a tak je potřeba dovolenou vybrat v zimním období někde v teplých krajích. A v létě nikam nejezdí, protože je doma hezky.

Po prohlídce botanické zahrady jsme přešli do muzea kultury, které bylo na západ, kde už to známe. Tak jako botanická zahrada je i toto muzeum spravované univerzitou v Oslu. Dokonce tam byla funkční WiFi síť v podání eduroamu. V nabídce byly vykopávky, historie Ameriky, východní Asie i Afriky. Nás ale nejvíce zajímali vikingové.

Cestu zpátky jsme naplánovali přes obchod, kde jsme včera nekoupili pivo. To se nám podařilo i dnes, kdy byl zavřený, hlady jsme neumřeli, přes ulici čile fungoval obchod 'Sultan', akorát je trochu dražší a neberou tam cizí (ne norské) platební karty. K večeři bude plechovka fazolí s chlebem.

Oslo, 1. den

Rozhodli jsme se prozkoumat blízké okolí, že nakonec opustíme
i mapu pro turisty jsme nijak neplánovali. Petr našel na netu nějaká zajímavá místa, tak jsme se tam vydali. Pro správný směr jsme použili GPS s mapami v mobilu.

Přešli jsme první, druhý i třetí park. V nich jsou umístěny železné kontejnery, do kterých se odkládají použité jednorázové grily a nedohořelé uhlí. Prostě koupíte hliníkovou mističku s dřevěným uhlím a roštem. Tu zapálíte, hodíte na to klobásku (není součástí grilu), a pěkně si v parku grilujete. Je to zde asi hodně oblíbené, protože takových skupinek, které si do parku přinesly nebo přivezly i větší gril, bylo více.

Čtvrtý park byl náš cíl. V jedné části Frogner (Vigeland) parku je venkovní bazén, byl napuštěn a navštěvován. Přestože bylo pod mrakem, foukal vítr, teplota nebyla nad 15 stupňů a bylo možné potkat lidi v čepici v zimní bundě. Na druhou stranu tam byli také lidé v tričku a kraťasech. Vigeland park se vyznačuje mnoha sousošími lidí, všichni jsou nazí a dělají různé věci - milují se, objímají, jen tak stojí, hrají si, kočkují se nebo něco z vychovávají mládež kopáním, jak ukazují fotky. Také se zde nachází velké sousoší a sluneční hodiny.

Pokračovali jsme vilovou čtvrtí s různými ambasádami okolo mostu v silnici (viz obrázek) k přístavu, kde jsme zakotvili v malé restauraci. Po diskusi jsme se domluvili, že si dáme nějakou rybu. Takže jsme si vybrali v nabídce a pro jistotu se zeptali obsluhy - vybrali jsme si kuřecí a hovězí. Takže znova a lépe, nakonec to byla ryba s grilovanou zeleninou, rybí omáčkou s pepřem a bramborem. Petr měl lososa a já dostal 'seibiff', což nevíme co bylo za rybu. Měla bílé maso, bez kostí a byla velmi jemná, bohužel slovníky to neznají a tak pomohl s konzultací Maťej - byla to treska tmavá.

Dál podél pobřeží k pevnosti, která chránila Oslo. Ta je docela rozhlehlá a vypadá to, že komplex je něco podobného jako pražský hrad včetně hradní/pevnostní stráže se samopalem a bajonetem. Jdeme zpátky do centra, nakupujeme potraviny na nádraží v samošce a zjišťujeme turistické informace.

Vracíme se na hotel složit nákup a vyrážíme na obhlídku opravdu blízkého okolí s cílem najít kavárnu a dát si kafe. Končíme před regálem s pivem v zatím největším supermarketu, který jsme našli. Během diskuze o tom, které pivo si koupíme (cena začíná po přepočtu na 70,- Kč za plechovku, Pilsner stojí 110,- Kč) k nám přichází obsluha a místo rady nám suše sdělí 'Closed' a zhasne regál s pivy. Mají tady zákon, že v obchodech se alkohol prodává jen do určité hodiny, pak musíš jít nasávat do hospody.

Cenová hladina je tu podobná jako v čechách, plechovka piva 20-30, chleba okolo 30, hlavní jídlo 90-180, hamburger 14-100, ale pokud to chcete na koruny, musíte násobit 3,2krát, což trochu kazí náladu.

Vracíme se tedy na hotel, ohříváme 'hnědé dušené maso' (přeložený název) jehož základem je bramborový guláš s trochou masa. Plechovka byla stejně drahá jako chleba, jenom jsme nedokázali určit, jestli to bylo předražeností chleba nebo dumpingovou cenu plechovky. Naštěstí jsme to nemuseli nijak dochucovat, stejně jsme měli k dispozici jen čaj, marmeládu, máslo a kaviár.

Oslo, 0. den

Cesta do Oslo sice byla plánována dlouho dopředu, ale kromě letenek a hotelu jsme neměli nic jiného zajištěno. S hotelem byl ještě problém, že komunikoval pouze norsky (telefon i web) a na emaily nereagoval. Po pokusech o změny nám zablokovali heslo do rezervačního systému hotelu a tak už jsme mohli jen doufat.

Let z Prahy do Sandefjordu (cca 100km jižně od Osla) jsme absolvovali s Wizzair. Po přistání bylo na letišti jen naše letadlo a celé působilo uprostřed lesů zapomenutým dojmem. Alespoň jsme neměli problém najít autobus (stál tam jediný). Řidiči jsme ukázali vytištěný voucher pro dopravu do Osla. Ten si to ani nezkontroloval, jen se zeptal co to je. Po vysvětlení, že je to zaplacená jízdenka k letence nás bez potíží vpustil dovnitř.

Vystupili jsme v centru a dál podle GPS v mobilu putovali k hotelu.
Ani ne tak k hotelu, jako k '7-Eleven', což jsme pohledem z autobusu zjistili, že jsou benzínové pumpy. Ve městě zjišťujeme, že je to také řetězec obchodů (něco jako 'Žabka'). Na udané adrese je opravdu obchod. Když nás prodavač vidí s krosnami a lehce zmatené, okamžitě vytahuje krabičku s obálkami a ptá se nás na jméno. Předává nám obálku s klíčem, přitom nechce žádný průkaz, žádný podpis, jen nám ukáže cestu k hotelu. Ten je schován za druhým rohem.

Hotel je minimalistický a samoobslužný. Prakticky má pouze uklízečku, která po odjezdu ustele pro nové hosty a zkontroluje stav pokoje. Klíč se při odjezdu vhazuje do trezorové schránky, takže opět není potřeba recepční. Do pokoje se vešly 2 postele, skříň, malá kuchyňka, křeslo, skládací židle uložená ve skříni a stoleček s úložným prostorem. Na plochu necelých dvou metrů čtverečních je koupelna do níž dokázali integrovat záchod, umyvadlo a sprcha. Je po půlnoci a tak jdeme spát.

LLB 2011, den 29

Poslední den v lázních a zápisek s největším zpožděním. Dali jsme posledního panáka, poslední zákusek a vyrazil na nádraží. Tam nakoupil perník a vlakem do Plzně. Byl pěkný úterní den a cesta bez překvapení, sice v historických vozech, ale zase v nich můžete otevírat okno a větrat. A už zase jsem skončil u vláčků.

Takže pobyt v lázních pro letošek skončil, teď se budu hlásit nepravidelně, když mě postihne grafomanie nebo stane něco zajímavého. Pokud to vyjde, za 11 měsíců budu opět psát pravidelně.

LLB 2011, den 28

Celý měsíc na mě civěl dotazník, který jsem si přál už loňský pobyt (psal jsem ji email). Letos jsem dostal dvě A4 z obou stran hustě potištěné. Celý pobyt jsem sbíral poznámky, za co je pokárat a co jim pochválit. Dotazníky, to je moje doména, takže trochu lituji člověka, který to bude zpracovávat, ale snažil jsem se psát úhledně. Mimo jiné jsem jim pochválil množství živých kytek, jedna z nich dokonce věří, že jaro už přichází, viz obrázek vpravo.

Na mé poslední rozcvičce se krotitelka ptala "Mělo by vás to v zadu pěkně táhnout. Táhne vás to?" Po chvíli mručení se ze zadu ozvalo "Táhne ... z okna". A to jsme se vzápětí dozvěděli nejnovější drby o počasí: na elektrice říkali, že už bude jenom tepleji, ale u bazénu, že má sněžit. A to jsou obě pracoviště pouhých 50 metrů od sebe a přibližně 10 cm výškových. Ono je to jedno, nějak bylo, nějak bude, teď to musí táhnout, ale ne z okna.

Loni jsem popisoval, co všechno obsahovala závěrečná zpráva a závěrečné vyúčování. Takže jsem se zlepšil jak subjektivně tak objektivně a celé to vyšlo docela levně. Měsíční pobyt s plnou penzí a procedurama na necelých 25 tisíc Kč. Z toho ubytování a strava tvoří přibližně polovinu částky.

Jedno zamyšlení, které jsem vymyslel v noci. Hormon endorfin vzniká v těle při námaze, aby se tělo více uvolnilo a psychika byla na tom lépe. V dnešní době jej tělo nejčastěji vyplavuje při sportu, mě však napadlo, že je to vlastně skvělá droga. Napadají mě jen dvě vysvětlení: nejde to vyrobit nebo se to bojí vyrobit, protože člověk je zkrátka člověk.

Paní u stolu k večeři přinesla ukázat na čem tady dělá. Je to vyšívaný ubrus. Je to pěkné, ale mě by z toho kleplo, sice jsem to jako dítě zkoušel, i tu trpělivost bych možná dokázal posbírat, ale relaxovat pícháním se do prstu bych nezvládl. Na mě bylo už dost i to poslední vystřihování.

LLB 2011, den 27

Usilovně jsem přemýšlel o čem bude nedělní zápis, přemýšlel jsem celou noc až do rána. Nepřišel jsem na nic, snad jen na to, že Pondělí vzniklo jako "po neděli", úterý nevím, ale středa snad podle toho že je to "střed" pracovního týdne, čtvrtek jako "čtvrtý" den, pátek jako "pátý" deny, sobota jako že vůbec nevím a oblíbená neděle od toho, že se "nedělá".

A to je dobrý důvod nic nedělat - nepsat ani nečíst. Ale slibuji, že to vynahradím v dalších zápisech. Byla by tu sice možnost, rozepsat se o počítačích nebo o železnici, ale nemám chuť vás trápit, bohatě stačí, že se vyřádí lázně na mě.

LLB 2011, den 26

Raním vlakem přijel taťka a plán nebyl žádný. Takže jsme šli na dopolední procházku na nejpěknější místo v Bohdanči - hřbitov. Pak jsme se vrátili na náměstí a zašli Pod radnici na oběd. Já si dal jen hovězí vývar, taťka si objednal prdelačku. Číšník na objednávku napsal 'Hov' a čárku, pod to 'Prde' a k tomu taky čárku, čímž zkompletoval nejen objednávku. Odpoledne jsme kecali a bavili se nějakými záležitostmi o internetu.

Krabička na záchodě se propracovala k hodnotě 0, začala pípat intenzivněji, ale jediný rozdíl na záchodě jsem pozoroval v tom, že je pootevřené okno. Takže asi to byla opravdu vůně, kterou nyní nahrazujeme pohledem do přírody (okna jsou mléčná a nejde normálně přes ně vidět).

Večer jsme zašli do Zababy, což je velká hospoda na sídlišti na kopci, místní poměry je třeba brát s rezervou. "Do kopce" zde znamená sebemenší výškový rozdíl, který s těží zaznamená i GPS. Všude jinde by to považovali za rovinu, zde je to ale mimořádná záležitost. Léta tréninku na různých akcích a investovaných peněz se vyplatilo, s přehledným odstupem jednotek bodů jsem zvítězil. A protože smutníte po nějakých textech, tak jeden jsem opsal, jde však o oficiální nápis, který je součástí výzdoby, takže to není až tak lidové, ale přebrat si to musíte každý sám:

Lákadle jsou pro holky
u Zababy kuželky,
choděj tam s klukama,
koulej spolu koulema.

LLB 2011, den 25

Když se tak zamyslím, tak stárnu. Dřív mi ty zimy tolik nevadily, ale teď mě štvou čím dál víc. Všude samá zima, na pokoji, na nohy, za oknem a teď zase i v bazénu. Nebývaly ty zimy dříve pěknější a hlavně kratší? A kde je to globální oteplování? Že by Vašek měl pravdu a byla to jen velká bublina? Škoda, že praotec Čech, když hledal zemi zaslíbenou neměl u sebe Darwina, ten by mu řekl, že pocházíme z opic a ty žijí na jihu - v teple. Je sice pravda, že tam už bylo dost narváno válečnými Římany a Řeky, na západě zase Germány a z východu to před sebou tlačili divocí Mongolové. Takže možná to není až tak špatné místo, neboť mohlo být i hůř.

Po filosofickém zamyšlení nad zbytky mých historických znalostí nemám prakticky o čem psát. Protože politiku jsem si zakázal, tak malé zamyšlení nad železnicí. Prakticky všichni na železniční situaci v ČR nadávají (včetně mě), ale když se koukneme do okolí tak jsme na tom vlastně nejlépe. Tak druhé nejlíp je na tom Maďarsko, ikdyž v poslední době udělali značnou redukci dopravy, to u nás jsou jen kosmetické změny. A taky se jim příliš nepovedlo spojení nákladního dopravce.

Polsko taktéž muselo vydělit nákladního dopravce od osobní dopravy a k tomu mělo "výborný" nápad, osobní dopravu rozdělili na rychlíkovou do národní firmy, kterou chtěli prodat. Vše, co se jim nelíbilo a mohlo by snížit hodnotu (včetně dluhů) dali jednotlivým vojvodstvím. Postupně si přestávají uznávat vzájemné jízdné, přetahují si cestující a o nějaké návaznosti přestává být řeč. Přitom taková nádherná placka, kde se železnice staví tak nádherně a je ideální jako páteřní doprava.

A náš nejbližší soused, kdysi jedna rodina? Tak ti jsou na tom možná úplně nejhůř. Nákladní dopravce i osobní nadělali brutální dluhy, z části způsobené i nesplněním závazků státu v předešlých vládách. Vůbec neudělali čistku v zaměstnanosti a teď se to snaží brutálně spravit. Včera vydala slovenská vláda dokument, v kterém navrhuje způsob ozdravení. Jedni trvdí, že je to prakticky zpopelnění železnice na Slovensku, jiní že je to záchrana na poslední chvíli. Jejich největší problém bych ale neviděl ve financích, ikdyž ty dluhy jsou obrovské, ale v tom, že autobusouvou dopravu si organizují kraje, kdež to železniční stát a to způsobem: "Milý dopravče, ty který nám zaměstnáváš tolik lidí (voličů), letos ti dám X peněz a ty za to vyjezdíš Y kilometrů." Nic o tom, kde by měl jezdit, jak by měl jezdit, jaké služby poskytovat. A nákladní dopravu se slovákům podařilo úspěšně převést na silnice, protože donedávna měli jeden z nejvyších poplatků (mýtné). Tím se Cargo dostalo do dluhů a sen o prodeji za hromadu peněz se vypařil.

Ta naše železniční doprava není sice nic extra, protože to srovnáváme se západem, ale když se kouknu na východ, jsem rád i za ten malý pokrok, protože ono lze i couvat. Ale rozhodně to nemá být omluva pro úroveň cestování na železnici. A zítra by měl přijet taťka, také po dráze, tak jsem zvědavý na jeho dojmy.
A kruhem se vrátíme k zimě. I letos je navštěva WC loterie, aby trubky nepopraskaly mrazem, železničáři do starých vagónů raději ani vodu nedoplňují. A tak doufejme, že ty staré vozy už konečně projdou modernizacemi, tak jak to stále slibují.

LLB 2011, den 24

Na "oblíbené" ranní cvičení jsem jako vždy přišel přesně o dvě minuty pozdě. V tělocvičně je rozestavěno 4x4 žíněnek a všechny byly obsazené. Ostatní vtipkovali, že jediná volná je pro cvičícího (trenéra), když to chtěli mají to mít. Já se přeci nebudu někde vmačkávat, takhle budu mít spoustu prostoru, jenom místo do zrcadla budu koukat na ostatní.

Myšlenka to byla štěpná, avšak lehce nedomyšlená. Takhle po ránu nemám mnoho invence a už po třetím cviku jsem nevěděl co cvičit. Naštěstí ostatní radili a trenérka mi taky pomáhala. Sice se jim ze začátku moc cvičit nechtělo (mě taky ne), ale nakonec se pohnuli všichni. Když jsme se dostali do ležící polohy, už si to předcvičující přebrala sama.

Závěrečná kontrola u lékaře proběhla relativně standardně, přeměřila si mě, zeptala jak se cítím a že zprávu budu mít k vyzvednutí v pondělí. Vlastně jsem se ani nedozvěděl, jestli se mi tam nějaké ty centimetry nebo milimetry změnily. Ale to se dozvíme ze zprávy.

Protože se chystám přestavět koupelnu, tak mě zajímá jak se dá čistit sklo ve sprchovém koutě. Mě by se líbilo čiré sklo, ale bojím se údržby. Nadnesl jsem toto téma u oběda, kde sedím já a tři další dámy, které určitě mají dostatek zkušeností. Vyslechl jsem si přednášku o čistících prostředcích, které koupit, které ne, které jsou jen reklamní trika a na které reklama není. Jak se leští laboratorní sklo, jak se odstraňuje kámen, čím se čistí spáry, čím dlaždice, ovšem ke zkušenostem s údržbou skla ve sprše jsme se nedostali.

LLB 2011, den 23

Už nám začíná jaro, zaslechl jsem nějakého nadšence, jak obchází záhonek v parku a hlásil, že už rozkvetly čtyři macešky. Mě by se tedy vůbec nechtělo, já bych zůstal v zemi zalezlý až do léta bo v noci je furt zima. Ikdyž to si možná nemyslí vedení lázní, protože na noc vypíná topení. Sice se lépe spí, ale ráno když jej zapnou a začnou se roztahovat trubky, tak je to palba jak z kulometu. Naštěstí to trvá jen pár minut.

Na elektrice, což je oddělení s terapií používající elektrický proud, naštěstí období elektrošoků je už za námi. Takže si takhle ležím na magnetu a přichází dvě starší dámy si taky lehnout. Jedna povídá té druhé "A jdeme do polohy ležícího střelce." Akorát to má drobnou vadu, na kterou přišla druhá paní "A něměli bychom ležet na břichu?" Odpověď byla trochu překvapivá: "Ne, když jdeme na veverky."

LLB 2011, den 22

Něco málo z historie kraje, která mě docela pobavila. Úplně na začátku zde byly bažiny, vřes, močály a vůbec se tu špatně žilo. Ale to by nebyli lidi, aby se nesnažili celá staletí tuto oblast vysušit, tak aby se zde lépe žilo a taky mohli něco vypěstovat. Když už to měli, tak jim přišlo jako dobrý nápad, že by se mohli živit rybníkářstvím. Takže to znova zatopíme, aby v oblasti okolo Pardubic vzniklo na 300 rybníků. Ty byly napájeny 32km dlouhým Opatovickým kanálem z Labe. Tehdy ještě mohli, protože kopáči byli levní. A když pak poptávka po rybách upadla, hádejte co udělali. Ano, rybníky vysušili a začali opět zemědělčit.

V úterý odpoledne je výtvarná dílna a zrovna na mém patře ve společenské místnosti. Což je super, já už nemám o čem psát a tohle je naprosto super příležitost (čti jako "Tonoucí se stébla chytá"). Minule se vytvářely náramky a ozdobné stromečky z korálek a drátu. Toto úterý se ovšem lepilo (lepší název mě nenapadl). Náhodou jsme se dostavil spolu s mladou paní a jejím synkem (6 let) a všichni nás měli hned za celou rodinu. Když jsme jim to rozmluvili, tak mě ještě chvíli považovali za syna. Prej se k sobě hodíme. Základem bylo, vybrat si lehký vzor, aby se to dobře dělalo - "Ptáček a konvička" vypadaly ideálně. Když jsem to obkreslil a dostal se k vystřihování, zjistil jsem, že je to samá zatáčka, křivka, dírka, kvítek a ještě cosi.

Po hodině vystřihování jsem se dostal i k lepení. Toho malého motýlka jsem samozřejmě mezitím stihl vyhodit s odpadem, takže jsem zahájil záchranou akci - motýl z koše ven. Dílo si můžete prohlídnout na fotce, je cca velikosti čtvrtky papíru a dostaneho ten, kdo mě navštíví nejdříve (do Plzně dorazím v úterý odpoledne). Podmínkou je, že jej někde nezaložíte a budete si mého hodinového úsilí s nůžkami vážit.

Výtvarnou dílnu vede starší paní, už důchodkyně, která z toho, kromě dobrého pocitu vlastně nic nemá. Dvouhodinové odpoledne mě nakonec stálo 8,- Kč což byl kvalifikovaný odhad ceny materiálu. Paní mě dokonce chtěla vrátit drobné. Ještě tam dělali takové koláže ze sušených kytek, které sama natrhala, usušila a nosila v knize na tyto akce. A jak se to vlastně má s tou konvičkou a ptáčkem? Ptáčka jste našli a konvičku nevidíte? Tak to bude tím, že jsem to nalepil na papír, konvičky jsou nedostatkové zboží.

LLB 2011, den 21

Měl bych pro vás jeden sen. Bylo to ve velké americe, hned po přistání mě odvedli na velký meeting, kde byla televize, demonstranti, publikum i nějaké velké zvíře. Když mě viděli, hned se mě reportér z televize zeptal, zdali bych něco nechtěl vzkázat voličům nebo zvířeti. Inu něco jsem jim řekl, všichni se smáli, tak to asi bylo vtipné. Dalším bodem bylo nafukování balónků, takových zvláštních, velkých, barevných a vůbec mi to nešlo. Fakt jsem se snažil, ještě že spolubydlící spí tvrdě, protože jestli jsem ho probudil, tak nevím co si myslel, že v posteli právě dělám.

Ze cvičení jen krátce. Při protahování vždy cvičitelka pronáší "Měli by jste cítit jak to tam táhne." Což ostatní dokládaji hlasitým oddechováním. Dnes k tomu ovšem dodala i něco na potěšení "A koho to bolí hodně, tak ať to cvičí častěji."

Navzdory předpovědi bylo dnes ještě pěkněji než včera, takže jsem se řízeně vyhnul posteli a skončil u notebooku. Naštěstí jsem se s hodinovým zpožděním dostal do půjčovny kol a vyrazil směrem na Přelouč, tam jsem to ještě neměl prozkoumané. Celkově něco okolo 30km se zdálo na dvě hodinky jako rozumná trasa.

Docela mě překvapilo, kolik koňských stájí je v okolí. Ano, jsou to Pardubice a mají zde Velkou pardubickou, ale i tak v každé druhé vesnici byly závodní koně. Nejlepší byla dodatková tabulka u silnice "Pozor, výjezd závodních koní". Copak koně jezdí? Nebo to už jsou vážně tak zdegenerované, že umí běhat pouze na závodní dráze?

Když už jsem se blížil do Bohdanče, tak se stalo něco nemilého. Nebylo to mojí vinou, já jel povolenou rychlostí nepřesahující 20km/hod, ve správném pruhu. Přesto jsem se čelně srazil s protiletící mouchou. Nebojte se, mě se nic nestalo. A mouše snad taky ne, zbaběle okamžitě vzala křídla na ramena a uletěla. Dneska taky dají pilotní průkaz každému.

LLB 2011, den 20

Náš integrovaný teploměr (tabulky skla v okně) hlásal výrazné oteplení. Roztálo nám všechno zimní kvítí a tabulky byly oroseny jen do půlky. Když byly největší mrazy, bylo zamrzlé celé okno.

Venku bylo sice pod mrakem, ale teplo a tak jsem absolvoval po obědě cestu z jídelny na Gočár venkem, což je vzdalenost cca 50 metrů. A opravdu bylo oproti předchozím dnům příjemně. Na pokoji jsem tedy začal v posteli zvažovat, zda si nepůjčit kolo a někam nezajet. Rozhodnutí padlo hned po tom, co jsem se probudil - na kolech není světlo a za chvíli se podává večeře.

A po večeři se z vedlejšího pokoje nesla dechovka a hlas souseda s ní. Nezbývalo nic jiného než jít do hospody nebo sauny, vyhrála druhá volba, protože jsem byl objednaný - musím se pochválit za výborné plánování, doufám že ho to během sauny přejde. V sauně jsem byl sám, takže kromě toho, že mi saunu vypnuli a musel jsem je požádat o zapnutí, se nic nestalo. Po návratu už byl vedle klid.

Loni jsem lázním napsal email, ve kterém jsem jim popsal špatnou zkušenost s jejich restaurací, zato dobrou s ostatními službami. Taktéž jsem jim navrhl, aby dávali lidem dotazník. A letos jsem přijel a byl pro mě připravený dotazník, má jsou to hustě popsané dva listy A4 papíru. Ptal jsem se ostatních, a někteří jej dostali, jiní nikoliv. Takže zase nevím, jestli už to takto nebylo loni a já jsem se svým emailem protlačil na seznam nebo jsem se na něm ocitl náhodou. Už si postupně sepisuji body, na které nesmím zapomenout. Dokonce jsem dostal k tomu obálku, aby to vypadalo anonymně při odevzdávání.

LLB 2011, den 19

Lázně mají na mě špatný vliv, dobrovnolně vstávám před sedmou, protože už mě nebaví ležet. Bohužel chodím spát po deváté. Ale už jen něco málo přes týden a v Plzni to zlomím.

Při cvičení v bazénu mi vytanul na mysl pokřik ostravských fanoušků fotbalového klubu Baník. To máte v sobotu bazén, alespoň v lidskou hodinu o půl jedenácté a příjde nová cvičitelka. Pěkná, vysoká, hubená, ale s přísným, skoro vojenským přístupem i mluvou. Což mě v kombinaci se slovenštinou přivedlo k baníkovcům. Při cvičení jsme se měli přitahovat k tyči a zase od ní: "k tyči, a od tyče, a k tyči, ...". A jak mluvila rázně jako ostravák a měkčila to T, já tam pořád slyšel P. Musel jsem se hodně krotit, abych nevybuchl smíchy. Ale měli by jste se mnou něco udělat, bo tohle už začíná být vážné.

Odpoledne přijel Houmi se Soňou, bylo pěkně a tak mě přemluvili na výlet na Kunětickou horu. Což je menší kopec uprostřed roviny, takže by to šlo považovat za horu v kontextu s okolní plackou, ale jinak žádný zázrak. Nahoře je hrad, v zimním období zavřený, přesto i dnes tam bylo docela hodně lidí na výletě. Z vrchu je vidět docela daleko. Koukli jsme i k perníkové chaloupce, ale ta otevírá až v březnu a tak do Pardubic na jídlo. Potom mě hodit zpátky do Lázní, posedět v cukrárně a mohli jet zpátky do Prahy s cílem vysportovat dávku kalorií, co za tu chvilku nasbírali.

A mě došla zásoba pouček, které jsem měl nasbírané. Můžete se těšit na další díly, buď budu šetřit své plíce, nebo se obětuji a půjdu zase něco opsat.

LLB 2011, den 18

Vrátím se zpátky o týden dozadu, kdy tu byla mamka a z nádraží jsme šli pěšky k Zelené bráně, což je historická dominanta Pardubic. Už z dálky jsem zahlédl dva kluky, jak roznáší letáky do schránek. Když jsme se přiblížili, tak jeden hned dostala mamka. Chvíli si jej prohlížela a nic zajimavého v tom nespatřovala, zkrátka další reklama na nějaký obchod. Ale já jsem zbystřil, byla to reklama na polský řetězec obchodů s drogami. Vlastně je to legální, protože drogy to nejsou (chybí na seznamu zakázaných látek) a potraviny to taky nejsou, protože obchod to prodává jako dekorační prvky. To, že si s tím kupující dekoruje mozek místo obýváku, už není problém obchodu. Ale zpátky k letáku, proč to dostala tak vážená osoba - moje mamka - a ne já? To vypadáme tak, že ja bych si to nevzal (což je pravda), ale mamka by to celé vykoupila. Vrcholem všeho bylo, když jsme se od Zelené brány vraceli, opět jsme kluky potkali a opět se snažili mamce vnutit ten samý letáček, což s díky odmítla, že jeden jí už vážně stačí.

Máme okolo několik nových sousedů. Vedle v pokoji je nějaký nahluchlý týpek (možná týpka - to měl být pokus o rod ženský). Takže televizi si pouští nahlas, abychom okolo znali jeho oblíbené pořady. Dopoledne nevynechává 'O poklad Anežky české', večer nám běží zprávy na Nově a po nich nějaký seriál, pak už je naštěstí klid.

Dalšími sousedy jsou romové, zabrali 2 pokoje, je tu babička, rodiče a jejich malý kluk. Vypadá to na Olašské romy (který jiný by taky měl na zaplacení dalšího pokoje), nedělají žádné problémy a tak si mohu jen postesknout, že takových není více.

Dneska jsem si pro vás připravil jedno poděkování:
Do Slatiny chodím rád,
neb mi doma nechce stát.
- spokojení zákaznící

LLB 2011, den 17

Na záchodě máme takovou krabici, nevím co dělá, ale občas pískne. Když jsem si toho všiml, tak bylo na displeji 10, druhý den 9 a dneska 8. Člověk by soudil, že to je nějaké odpočítávání, uvidíme co se stane za 8 dní.

Dneska jedna z příjemných procedur - podvodní masáž - se změnila v týrání. Sice mi to dělala veselá, mladá a pohledná sestřička, ale ty zkušenosti neměla. U podvodní masáže proudem vody z hadice masírujete pod vodou tělo. Slečna, aby si asi nenamočila nehty, to jenom tak šudlila okolo hladiny a já utopený na dně občas postřehl nějaký proud. Ten jsem ovšem dost pocítil ve chvíli, kdy si hadice přicucla vzduch a dala mi pěkného facana. Nohy to přežily v pohodě, ale když mi dělala záda, já na to neviděl, ale zato jsem hned za hlavou cítil a hlavně slyšel nebezpečně blízko, bylo mi trochu ouvej.

Na její omluvu je třeba dodat, že přede mnou tam byl nějaký pacient, který měl údajně vypito, byl sprostý a dokonce se sestru snažil uhodit. Práce s lidmi je možná zajimavá, ale ten materiál co občas dostanete pod ruku, to by chtělo řezat, řezat a řezat.

Objevuji návraty do dětství, kdy jsem si kupoval termix a šlehaný tvaroh (si nevzpomenu na jméno z filmu 'Ať žijí duchové'). Dnes jsme dostali něco podobného: Budulínkova pařížanka. Je tam vyobrazený budulínek jedoucí na lišce, ale žádna holka z Paříže, dokonce si ani na žádnou nevzpomínám z pohádky. Takže to vezmeme jinak, znamená to tedy, že je to kakaem, stejně jako pařížská šlehačka. Což asi taky není správný směr, protože vedle je 'vanilkový'. Co naplat, alespoň zjistíme složení. Kromě různých přísad mě zaujalo poslední 'vanilkové a rumové aroma' - tak tady si zařizuje budoucí odbyt lihovarnický průmysl.

Abychom z toho nebyli tak špatní, dostali jsme ještě grepfruit a na nástěnce se objevilo, že je to výborné antidepresivum. Po tom, co se na mě díval z protějšího talíře celou večeři pstruh (očička mu zůstaly), jej budu potřebovat.

Závěrem jedno zbožné přání od masérky:
Ten kdo vymyslel práci,
by ji měl naučit onanovat,
aby se udělala sama.

LLB 2011, den 16

Dneska začneme rovnou večerem, přijeli kluci z Plzně a tak jsme zašli na pivko. Povídali, kecali, pili. Dokonce mi místní zajistili odvoz, za což jim děkuji.

A budeme pokračovat (couvat) k obědu. Paní u stolu má dietu (všichni máme dietu) nazvanou redukce. Takže v jídelníčku se snaží vystříhat nezdravým jídlům, omezit množství pšenice, tuku, cukru a velikost porcí je menší. Za tu dobu, už servírky znají, že na této židli sedí redukce, dostane většinou salát místo polévky. Dneska dostala salát, kiwi a zákusek. Dělali jsme si z ní legraci, že je to třeba prémie za to, co už shodila. Pak přišla servírka a dala jí svíčkovou. Chvíli se na to dívala, ale nikoho nic netrklo, občas dostávají stejné jídlo, jenom menší porci. Až když paní začala krájet knedlík: "Já přeci na redukci nemůžu mít knedlík. Slečno servírko, je to opravdu redukce? Já už do toho zakrojila". Slečna se otočila a s úsměvem odpovídá "Tak už si to nechte, my vám to nesebereme." Svíčkovou jí ale podala jiná servírka, tak se jí snažila upozornit, že se stala chyba. A jak se říká, za dobrotu, na žebrotu, servírka vzala zákusek a odnesla jej. Nám ostatním naštěstí zůstal.

A ještě jednu věc, kterou asi muži nechápou - dámské kabelky. I paní, jiná než s redukcí, ale taky u mého stolu, ji nosí. Chodí o berlích, takže si ji dá vždy přes rameno, aby měla volné ruce. Už jsem si zvykly, že tam schovává marmelády (v porcovaném balení), malé i velké PET lahve, což občas nechápu jak se tam vleze. Ale dneska měla k obědu vdolečky s marmeládou a šlehaným tvarohem. I ten, včetně zákusku, se jí do kabelky vlezl. Nechápu, ale už jsem několikrát zjistil, že ženy se naučili bordel koncentrovat do dámských kabelek, čímž oproti mužům už nemají potřebu vytvářet chaos okolo sebe. Jiné vysvětlení zatím nemám.

Aby nebylo smutno, tak nějaký ten vtípek od masérky:
Někdo tvrdí, že nejrychlejší je myšlenka, jiný tvrdí, že je to světlo. Já si myslím, že je to průjem, byl rychlejší než jsem stihl pomyslet i rozsvítit ...

LLB 2011, den 15

Tak jsem vkročil do druhé poloviny svého pobytu, ráno jsem si prohlídl na okně zimní kvítí, snědl banán cestou na cvičení, kde jsem konečně procitl.

Mimo jiné cvičení byl na pořadu věci i oblíbený bazén. Minulý týden byl pěkně studený, prej si někdo stěžoval, že se v tom špatně plave. Což je možné, ale ve studeném se opravdu blbě cvičí a hůř se uvolňujě svalstvo a ty další věci. Dnes byl konečně teplý, sice bych mu ještě stupínek ještě přidal, ale oproti předchozímu to bylo vynikající.

Samotné cvičení probíhalo relativně dobře, až na to, že jsem si připadal jako v mateřské školce. To byla samá nožicka, ručička, prstíčky a průběžně se tím prolínala zvířátka jako žabička, králíček a kočička. Naštěstí tato mluva neměla negativní vliv na výsledek rehabilitačního cvičení (a nechte mě v tom žít).

Ráno mi uklízečky přišly sdělit, že dostanu nového nájemníka. Do oběda se neukázal, až odpoledne. Zmatený zjistil, že má správný klíč od mého pokoje, ale nastěhoval se do jiného, který je teď zamčený. Za chvíli se vrátil soused a pustil jej dovnitř, aby se mohl již podruhé nastěhovat, tentokrát ke mně. Dali jsme slivovičku, trochu pokecali a večer zašli na jedno až dvě.

Při té příležitosti jsme vyzkoušeli lázeňskou restauraci. Oproti loňsku viditelná změna v kvalitě obsluhy i čirosti piva. Asi provedu ještě jednu kontrolní inspekci, jestli to nebyla náhoda.

LLB 2011, den 14

Začneme tím, že jsem si mohl pospat o celých 30 minut déle než obvykle, v plánu byla opět návštěva lékaře. Na oblíbenou otázku "Jak se cítíte?" už ani nevím co odpovídat. Takže jsme se rozloučili s vidinou příští návštěvy. Co mě těší, tak jsem nebyl jediný takhle rychle vyřízený. V čekárně byli ještě dva pacienti přede mnou a jeden uvnitř. Za pár minut (ani jsem nedočetl stránku v knížce) už jsem byl na řadě.

Alespoň stihnu před snídaní magnet. Dneska jsem jim řekl, že si budu číst v mobilu, takže už nebyly žádné "kecy". Sice ležím přesně pod cedulkou "Přísný zákaz používání mobilních telefonů", ale co máte v leže dělat? Mobil to zatím přežívá, krom toho když jej mám v ruce, tak je rozhodně dál od magnetu, než když leží na stolečku vedle lůžka. Ale platební karty si vyndávám.

Cvičení v 11 hodin bylo zábavné, spíše by bylo zábavné, ale pro nezávislého pozorovatele. Už jsme si zvykli, že když řekne "ještě jednou", tak to neznamená, že bude konec. To znamená, že už jsme v půlce cviku. Protože pak většinou následuje "a ještě 3 krát". Dneska nás ovšem dostala, napřed "ještě jednou", pak "ještě 3 krát" a pak bylo "a naposledy 3x". Po tomto půlka sálu vyprskla smíchy a bolestí zároveň a poroučela se k zemi. Trochu jí to dalo zabrat, než nás zpacifikovala a tak dva cviky se ještě hlídala. Ale jinak je to kvalitní cvičení, jenom s ní se mi stává, že při naprosto primitivních cvičeních se zpotím.

Léčebný dům Gočár, jak jsem dříve psal, je historická budova a jako taková má své mouchy. Jestli ještě víc přituhne, tak nevím co použiju na utěsnění oken. Protože už jsem opravil západku aby lépe dovíralo a největší díry zacpal ručníky (naštěstí pokojské mají pochopení a dodali novou zásobu). Sice začali topit víc, nebo mi to tak v té zimě přijde, ale jediné místo, kde jsem to zaznamenal je záchod, což taky není k zahození :-) Naštěstí podle předpovědi se má pozvolna oteplovat.

Dneska si vyplýtvám zásobu a budu muset zase někdy do hospody. Když jsem opisoval hlášky do mobilu, tak mi nabízeli, že mi za pětikorunu mobil zahodí. Je to sice lidová cena, ale je vidět, že v krizi ani kamarádi nehrabou zadarmo. Na závěr tedy příspěvek, který v některých ohledech vystihuje lázeňskou kulturu nejlépe:

Když nemůžeš početi,
do Slatiny zajdi,
tam jsou dobří atleti,
ty impotente zajdi.

LLB 2011, den 13

Ráno měla mamka masáž lávovými kameny. Velmi si ji pochvalovala, že to bylo příjemné, hřejivé, a že byla samý lávový šutřík. Alespoň nějaký zážitek (kromě mě) měla z návštěvy. Odpoledne jsme se přemohli, přerušili jsme spánek a šli na procházku. Má představa, obejít náměstí a zapadnout do teplé hospody se rozpadla, když jsme došli na konec vesnice a tam procházeli novou zástavbou. Žlutý domek, zelený domek, bazének, volná parcela, béžový domek ... tady by se to bydlelo, ale kdo by to udržoval.

Po více než hodině jsme se dostali do hospody. V nabídce měli horkou čokoládu, ale prej ji dělají jenom v zimě a teď už ji dělat nebudou, až příští rok. Kalendářně má být zima ještě měsíc a i počasí to naznačovalo, sice svítilo slunko, ale mrzlo a foukal ledový vítr. A když jsem si přečetl předpověď, že má ještě přituhnout, tak mě nenapadá žádné vysvětlení. Tak jsem si dal alespoň horkou medovinu v opatlané skleničce, k čemuž mě přesvědčila sama servírka, že je venku zima a pivo by asi nebylo to správne.

Dnes byl sice volný den, ale vzpoměl jsem si na jednu příhodu z individuálního cvičení. Takhle mi fyzioterapeutka (není na to jednoduší slovo?) protahuje ramena a najednou křup. "Co to bylo?" Já odpovídám "Ruplo mi v rameni, to je dobrý" "A to vám dělá často?" "Ne, to je poprvé." "A jak víte, že je to dobré?" "Nebolí to." Ale šlupka to byla dobrá, pohyblivost se nezhoršila, ale ani nezlepšila.

A ještě jednu z hromadného cvičení, kde předcvičující volá na paní, která se trochu fláká: "Paní, proč necvičíte?" "Já nemůžu, mě chytá křeč." Načež jí odpovídá: "To mě taky". A začala zase cvičit.

Na večer jsem si naplánoval saunu, v neděli nebývá plno, což platilo o minulé neděli a nikoliv o této. Časem se to vyklidilo a jako vždy jsem odcházel poslední. Opět žádný úspěch. Vypadá to, že do sauny se slečny nechodí seznamovat a budu muset přehodnotit svoji taktiku.

A máme tu lidovou tvořivost, bohužel smysl se mi nepodařilo rozluštit, je třeba mít na paměti, že tyto texty nevznikly za střízlivého stavu a ani by se bez alkoholu neměly číst.

Slatina je lepší než uzený,
domů půjdem zase školený.

LLB 2011, den 12

Ke dnešnímu dni se vztahuje událost ze dnů předcházejících. Mamce jsem chtěl ke svátku objednat nějakou masáž, když už se sem přijela podívát. Po konzultacích jsme našli volný termín na neděli ráno. V noci jsem se probudil s myšlenkou, že jsem to objednal na sobotní ráno, což mamka nestíhá, protože dorazí až odpoledne. Neklidně dospím rána a volám na recepci, tam to nikdo nebere, propadám panice, ale musím na další procedury. Nakonec tam jdu osobně s větou: "Můžete se mi podívat, zda jsem to objednal na neděli, mě by se teď blbě spalo." Objednané to bylo samozřejmě správně a já si mohl klidně dát dvacet ve dvě odpoledne.

Je hezké, jak člověk dokáže sám sebe přesvědčit v tu horší variantu. Už jste zamkli dveře a pak, třeba v letadle přemýšleli, zda jsou opravdu zamčené?

Odpoledne jsme byli s mamkou nakupovat rifle. Docela nám to šlo, co se líbilo jí, to se nelíbilo mě a přesně naopak. Takže jsme obchody zvládali procházet relativně rychle. Nakonec jsme našli obchod, kde se do toho vložila prodavačka a vybrala nám to, co se líbilo jí. Stačilo vyzkoušet velikost a zaplatit. Po téhle zkušenosti jsme nákup plavek odložili na neurčito - přesněji řečeno do Plzně, tak se máte holky na co těšit.

A opět tu máme okénko lidové tvorby, ale předtím vám řeknu legendu, která se ke slatině vztahuje. Záhájil ji Matěj, když se před několika lety ukončoval pobyt a byl se rozloučit ve Slatině. Hospodský mu podal fix se slovy "Matěji, vypil jsi tady 2 sudy, tak máš právo se zde podepsat." Když pak přijel o rok později, tak nápisy byly skoro všude.

Rádi jsme tu s vámi byli,
vyblili se, pivo pili.

LLB 2011, den 11

Tento tyden poprvé a bohužel nikoliv naposled bylo cvičení v bazéně. Vylezu z šatny na bazén a oni už cvičí a to na hodinách bylo 10:00, normálně se začíná později. To bude tím, že máme nějakou novou, mladou cvičitelku, dokonce si ani nevzala firemní (lázeňské) oblečení. No nevadí, přišel jsem akorát o oblíbené "paty, špičky" a než jsem doplaval na volný plac, tak ještě o skákání. A když jsem se konečně zapojil do cvičebního procesu, přišla cvičitelka, která to tam vede a začal spíše monolog "dyť jsme to říkali na poradě, přijede ta televize". Samozřejmě to slyšel celý bazén a abychom tak blbě nekoukali, tak jsme dostali rozkaz "Plavte."

Napřed se ukázal kameraman, natáčel pár vteřin, než se mu zarosilo sklo, takže začal čistit. Potom se čekalo na reportéra, ten se šel převléct do červených plavek. Je vidět jak fungují cedulky v šatně "Před vstupem do bazénu se osprchujte, jinak vám bude bazén zrušen."; no nefungují, co jste si mysleli. On byl suchý, vysmátý a do bazénu jej málem doprovodila i cvičitelka. Takže jsme mohli začít "a na paty, a na špičky, ...".

Celých 15 minut kameraman natáčel jak zuřivý, redaktor se stále usmíval, a cvičitelka cvičila víc než my v bazénu. Dokonce nám názorně ukázala cviky, které normálně ani neukazuje. Ono se třeba takové "přitáhneme nohy k sobě a vykopneme před sebe" dělá na souši dost blbě, ale alespoň ode dneška vím, na co je tam ta plastová židle.

Opravdu vtipné bylo, když se cvičí bokem k hraně bazénu. Běžně to vypadá tak, že cvičitelka je před námi a alespoň naznačuje co máme cvičit. Procvičí se jedna noha a pak se otočíte o 180 stupňu a abychom z toho něco měli, ona obejde bazén na druhou stranu. Dneska mě dorazila věta "Otočte se, budeme cvičit to samé s druhou nohou a já zůstanu tady." a pokračovala v předcvičování přestože jsme byli zády k ní, hlavně, že byla v blízkosti kameramana, neboť jinak by líčení a udělané vlasy nebyly vidět.

Na závěr se ženské dožadovali informace, kdy to bude v televizi, redaktor byl stále vysmátý, ale neřekl ani slovo. Připoměl mi roli Jokera z filmu Batman se vrací. Ani by jej nemuseli tak moc líčit jako Jacka Nicholsna v přiloženém obrázku. Jako kompars jsme snad byli dobří, protože jsme to zahráli napoprvé a nemuselo se to opakovat.

Proč je to dneska celé jednotvárné? Protože, jestli jste mě viděli v televizi, tak jsem to byl opravdu já. Ano, ten flek vzadu napravo bazénu, druhý od konce jsem byl opravdu já.

A závěrem trochu lidové kultury, pod nakresleným hadem ve slatině je nápis (opsáno doslovně): Domů jsme "šly" jako snike.

LLB 2011, den 10

Arachnofobici tento odstavec přeskočí od slova TEĎ (jako opravdu teď). Na promenádě ze světlého mramoru přebíhal pavouk z jedné kytky na druhou. Podobného na stejném místě jsem viděl už loni, a i letos mu všichni šli z cesty. Fotku sice mám, ale hodně špatnou, on byl rychlý a já pomalý, dyť bylo ráno.

Zato jsem vám pořídil fotku rakviček. Po rozcvičce byla výborná, a druhá padla ještě před obědem. Tohle mi opravdu bude chybět.

Na slatině si všimli, že jsem omládl, ve skutečnosti říkali "Vy jste ostříhaný, z vás je takový klučina." Beru to jako poklonu.

Večer jsem obcházel hospody, v lázeňské sedělo pár důchodců, pod radnicí bylo v nekuřáckém prázdno, u Ještěra všichni koukali na magický bod na stěně (dávali fotbal), v Paříži byl znuděný číšník a tak jsem skončil ve Slatině (je rozdíl mezi 'na' a 've'). Krom povinné inhalace (dýchat se opravdu musí) tu bylo i živo. Historky si nepamatuji, ale opsal jsem něco málo z místních zdí. Aby vás to nezabilo, tak to budeme dávkovat pěkně na konci.

Ve slatině na koleně,
seděla mi TEPka*,
hladil jsem ji po koleně,
až mě klepla pepka.

*) TEP - totalní endoproteza (výměna kloubu za úmělý), nejčastěji kyčelního

LLB 2011, den 9

U snídaně bylo trochu legrace. Pán (kterého velmi obdivuji, protože co ve svém věku dokáže je až neuvěřitelné) si ke snídani nosí prášky zabalené v papírovém ubrousku. Ubrousek je bílý, prášky jakbysmet, takže se občas rozkutálí, když je hledá. Dneska se rozkutáleli až na zem. Ja jsem zastrčený v rohu a prakticky nic nemůžu dělat, takže se nabídla paní, naproti, že je posbírá. Našla jeden, pak druhý a podala je pánovi. Ten na to kouká a kroutí hlavou "ten není můj, to je pecka". Nakonec se všechny prášky našly, vlastně se toho našlo víc než bylo potřeba.

Se soustředím na individuálním cvičení, abych to dělal správně, do toho ještě cítíte táhnutí při cviku a většinou je to jak na skřipci. A do toho ještě aby člověk dýchal. Fyzioterapeutka měla strach, že jí tam zkolabuji, protože nedýchám a já byl rád, že vůbec žiju - prostě nebyla síla se zabývat takovými zbytečnostmi.

Od oběda už jsme zase u stolu čtyři. Teď je to 2 proti dvoum (ženy vs. muži). Žádné překvapení se neudálo.

Protože na noc jsem si vtipně naplánoval odstávku, tak jsem se na ni aktivně připravoval - dal jsem si před večeří dvacet a tak teď nemám o čem psát, proto tedy alespoň něco o mé práci. Občas se tu na mě trochu nechápavě dívají, že mám na notebooku takovou divnou věc (Linux) a když už nechci Windows7, tak že aspoň bych si tam mohl dát Visty. Kupodivu tomu, že je Linux zadarmo se nedivili, dokonce by za to ani platit nechtěli. A když se dostaneme k tomu, že pracuji vzdáleně, to mi ještě věří, ale že vzdáleně ovládám servery 200km daleko a mohu je třeba vypnout či zapnout, to už je horší. Přitom v kanceláři dělám naprosto to samé, také je ovládám vzdáleně, jenom jsem k nim trochu blíž, asi tak 20 metrů.

A kdo tomu nerozuměl nevadí, zítra jsou rakvičky :-)

LLB 2011, den 8

Pravidelná kontrola u lékaře v délce 5min za které jsem stihl požádat o posilovnu a zeptat se na úvahu, kterou jsem vyplodil v noci. Bechtěrovova nemoc se řadí mezi autoimunitní choroby, kdy obranný mechanismus napadá vlastní tělo. Cílem sauny je posílit obranný systém tím, že úměle vyvoláte horečku (zvýšení tělesné teploty o 1-2 stupně) na což tělo reaguje zvýšením hladiny bílých krvinek a dalších věcí. Do cca jednoho týdne se to zase vrátí zpátky, proto se doporučuje chodit minimálně 1x týdně. A jsme u toho, neškodím sám sobě, když vlastně posiluji útočníka? Po asi minutové přednášce s latinskými pojmy jsem pochopil, že možná ano, ale tohle určitě není problém, který by mi přitížil. Asi to budu muset někde znova nastudovat nebo mi to někdo vysvětlí polopaticky, ideálně jako pohádku o tom zlém a dobrém.

V kanceláři s rozpisy procedur se netvářili příliš nadšeně, že jim nesu práci hned po otevření. Do programu mi to připsali, takže dneska vyzkoušíme posilovnu.

Slíbil jsem, že podám informaci o nově otevřeném obchůdku. Kupodivu se otevřel už v neděli, tedy o den dříve a jde opět o "dynamický" obchod (možná spíše kamenný stánek). Každý den v něm naleznete něco jiného. Dnes se v jednom prodávali klobouky v druhém svetříky, hadry a zástěry na které jste si mohli nechat vyšít nějakou úchvatnou hlášku. Co mě potěšilo, že paní tam měla šicí stroj a snad by byla schopná mi zašít jedno tričko, asi tak centimetrovou dírku. Její odpověď mě šokovala: "Oblečení nespravuji, to neumím." No nevadí, takže si ke slivovici nechám dovézt jehlu a kousek černé nitě.

Konečně krátké vlasy, hned to půjde lépe sušit po bazénu. Objednávkový systém fungoval na minutu přesně, za čtvrt hodiny hotovo, odešel jsem lehčí o 120,- Kč a o jednu starost méně, to se vyplati. Holička byla mladá, hezká, příjemná, jen mi přišlo, že se jí trochu třese ruka, což v kombinaci s nůžkami ve mě vyvolávalo obavy. Nic se nakonec nestalo (za což jsem rád), takže můžeme jít dál.

Posilovnu mi napsali ještě na ten samý den, sice chlápek co nás drezůroval, kroutil hlavou, jak mu mohli dát hned 4 nové lidi, ale jinak byl v pohodě. Řekl jsem mu co bych chtěl a on mi ukázal nějaké cviky, přitom mě hlídal, jestli to neflákám a dělám správně. Jeho komentář, že já mam bicepsy jak on svoje zápěstí mě moc nepotěšil, ale realita to byla.

Na dobrou noc jedno pivko, probrali jsme veškeré záležitosti o lázních, bechtěrevovi, ZTP, výjezdních doložkách, komunistech, STB i důchodech. Prostě samá pozitiva.

LLB 2011, den 7

Sněží, ještě víc sněží, furt sněží, aby to nakonec roztálo. Dnešní informace o počasí je asi tak to nejzajimavejší co se událo. Takže zkusím sepsat nějaké střípky, které jsem si nechával na takové hluché případy.

V léčebných zařízeních je zákaz kouření, oficiálně všude, ale jsou místa, kde se to toleruje, jako je zadní vchod, nebo parkoviště. Ovšem někteří kouří i na pokojích z okna a občas se najdou tací, co vyzkouší, jestli se něco stane. A zrovna včera se někomu nechtělo mrznout a tak si zapálil uvnitř budovy. Cítit to bylo v celém baráku, přeci jen ty budovy fungují jako komín. Reakce lázní byla rychlá, naúčtovali mu pokutu a dají mu to do závěrečné zprávy pro pojišťovnu jako porušení léčebného řádu. Zdravotní pojišťovna tak sice proplatí lázním náklady, ale ty může požadovat po pacientovi. Loni byl obdobný případ.

Ráno jsem šel rezervovat ubytování pro mamku, která se chystá na návštěvu. Napřed na recepci určenou pro můj pavilon, tam mě odkáží na rezervační kancelář. Pochopil jsem to tak, že jde o hlavní recepci. Tam mě odkázali na dveře ve vedlejší chodbě. Na dveřích bylo "Rezervační kancelář, vstup pouze pro zaměstnance, ...". Přišlo mi to divné. Jak se tam chodí, když ty vedlejší dveře vedou ke schodům? Nakonec tam vlezu a jsem u přepážky, ale na špatné straně. A koukám, že za těmi dveřmi, co vedou ke schodišti se ve skutečnosti schovává ta správná strana přepážky. Příště bych se mohl lépe podívat skleněnými dveřmi, co se za nimi doopravdy skrývá. Schodiště jsem nakonec našel taky, je za rohem a jsou tam naprosto stejné dveře. Rezervace proběhla úspěšně.

Začínají se střídat turnusy. Po novém roce nabraly lázně hromadně lidi a ti ted po měsíci hromadně končí. Sice je to rozprostřené přes několik dnů, ale spousta jich to zapekla už na víkend. Ke klukům, co jsme u nich hráli šipky, dokonce jednou zavítal ředitel. Donesl jim lázeňský řád a upozornil, že by se měli chovat tišeji, že si klienti stěžují na hluk. Když chtěl vědět kdo, protože pod nimi ani okolo nikdo nebyl. Ředitel jim sdělil, že ruší lidi o dvě patra níž a že teď je to napomenutí, příště to může být horší. Lázně mají právo pobyt ukončit v případě narušování léčebného procesu a opět by to mohlo skončit jako u kuřáků.

A jak lidi odjíždí, tak už jsme jenom tři, zatím nám nikoho nenasadili, tak si užíváme volného prostoru na stole. Stejně jako loni, tu vaří výborně. Mají skvěle dochucené saláty a dobré polévky.

Částečná masáž zad, ona je ve skutečnosti přes celé záda, ale jen na 15min. Masérka sice měla nějaké zajimavé chvaty, ale spíš než masáž jsem cítil škrabkání, měla trošku delší nehty. Zase to aspoň nelechtalo, ale smál jsem se i tak ... to se prostě nedá zadržovat.