LLB 2011, den 20

Náš integrovaný teploměr (tabulky skla v okně) hlásal výrazné oteplení. Roztálo nám všechno zimní kvítí a tabulky byly oroseny jen do půlky. Když byly největší mrazy, bylo zamrzlé celé okno.

Venku bylo sice pod mrakem, ale teplo a tak jsem absolvoval po obědě cestu z jídelny na Gočár venkem, což je vzdalenost cca 50 metrů. A opravdu bylo oproti předchozím dnům příjemně. Na pokoji jsem tedy začal v posteli zvažovat, zda si nepůjčit kolo a někam nezajet. Rozhodnutí padlo hned po tom, co jsem se probudil - na kolech není světlo a za chvíli se podává večeře.

A po večeři se z vedlejšího pokoje nesla dechovka a hlas souseda s ní. Nezbývalo nic jiného než jít do hospody nebo sauny, vyhrála druhá volba, protože jsem byl objednaný - musím se pochválit za výborné plánování, doufám že ho to během sauny přejde. V sauně jsem byl sám, takže kromě toho, že mi saunu vypnuli a musel jsem je požádat o zapnutí, se nic nestalo. Po návratu už byl vedle klid.

Loni jsem lázním napsal email, ve kterém jsem jim popsal špatnou zkušenost s jejich restaurací, zato dobrou s ostatními službami. Taktéž jsem jim navrhl, aby dávali lidem dotazník. A letos jsem přijel a byl pro mě připravený dotazník, má jsou to hustě popsané dva listy A4 papíru. Ptal jsem se ostatních, a někteří jej dostali, jiní nikoliv. Takže zase nevím, jestli už to takto nebylo loni a já jsem se svým emailem protlačil na seznam nebo jsem se na něm ocitl náhodou. Už si postupně sepisuji body, na které nesmím zapomenout. Dokonce jsem dostal k tomu obálku, aby to vypadalo anonymně při odevzdávání.

LLB 2011, den 19

Lázně mají na mě špatný vliv, dobrovnolně vstávám před sedmou, protože už mě nebaví ležet. Bohužel chodím spát po deváté. Ale už jen něco málo přes týden a v Plzni to zlomím.

Při cvičení v bazénu mi vytanul na mysl pokřik ostravských fanoušků fotbalového klubu Baník. To máte v sobotu bazén, alespoň v lidskou hodinu o půl jedenácté a příjde nová cvičitelka. Pěkná, vysoká, hubená, ale s přísným, skoro vojenským přístupem i mluvou. Což mě v kombinaci se slovenštinou přivedlo k baníkovcům. Při cvičení jsme se měli přitahovat k tyči a zase od ní: "k tyči, a od tyče, a k tyči, ...". A jak mluvila rázně jako ostravák a měkčila to T, já tam pořád slyšel P. Musel jsem se hodně krotit, abych nevybuchl smíchy. Ale měli by jste se mnou něco udělat, bo tohle už začíná být vážné.

Odpoledne přijel Houmi se Soňou, bylo pěkně a tak mě přemluvili na výlet na Kunětickou horu. Což je menší kopec uprostřed roviny, takže by to šlo považovat za horu v kontextu s okolní plackou, ale jinak žádný zázrak. Nahoře je hrad, v zimním období zavřený, přesto i dnes tam bylo docela hodně lidí na výletě. Z vrchu je vidět docela daleko. Koukli jsme i k perníkové chaloupce, ale ta otevírá až v březnu a tak do Pardubic na jídlo. Potom mě hodit zpátky do Lázní, posedět v cukrárně a mohli jet zpátky do Prahy s cílem vysportovat dávku kalorií, co za tu chvilku nasbírali.

A mě došla zásoba pouček, které jsem měl nasbírané. Můžete se těšit na další díly, buď budu šetřit své plíce, nebo se obětuji a půjdu zase něco opsat.

LLB 2011, den 18

Vrátím se zpátky o týden dozadu, kdy tu byla mamka a z nádraží jsme šli pěšky k Zelené bráně, což je historická dominanta Pardubic. Už z dálky jsem zahlédl dva kluky, jak roznáší letáky do schránek. Když jsme se přiblížili, tak jeden hned dostala mamka. Chvíli si jej prohlížela a nic zajimavého v tom nespatřovala, zkrátka další reklama na nějaký obchod. Ale já jsem zbystřil, byla to reklama na polský řetězec obchodů s drogami. Vlastně je to legální, protože drogy to nejsou (chybí na seznamu zakázaných látek) a potraviny to taky nejsou, protože obchod to prodává jako dekorační prvky. To, že si s tím kupující dekoruje mozek místo obýváku, už není problém obchodu. Ale zpátky k letáku, proč to dostala tak vážená osoba - moje mamka - a ne já? To vypadáme tak, že ja bych si to nevzal (což je pravda), ale mamka by to celé vykoupila. Vrcholem všeho bylo, když jsme se od Zelené brány vraceli, opět jsme kluky potkali a opět se snažili mamce vnutit ten samý letáček, což s díky odmítla, že jeden jí už vážně stačí.

Máme okolo několik nových sousedů. Vedle v pokoji je nějaký nahluchlý týpek (možná týpka - to měl být pokus o rod ženský). Takže televizi si pouští nahlas, abychom okolo znali jeho oblíbené pořady. Dopoledne nevynechává 'O poklad Anežky české', večer nám běží zprávy na Nově a po nich nějaký seriál, pak už je naštěstí klid.

Dalšími sousedy jsou romové, zabrali 2 pokoje, je tu babička, rodiče a jejich malý kluk. Vypadá to na Olašské romy (který jiný by taky měl na zaplacení dalšího pokoje), nedělají žádné problémy a tak si mohu jen postesknout, že takových není více.

Dneska jsem si pro vás připravil jedno poděkování:
Do Slatiny chodím rád,
neb mi doma nechce stát.
- spokojení zákaznící

LLB 2011, den 17

Na záchodě máme takovou krabici, nevím co dělá, ale občas pískne. Když jsem si toho všiml, tak bylo na displeji 10, druhý den 9 a dneska 8. Člověk by soudil, že to je nějaké odpočítávání, uvidíme co se stane za 8 dní.

Dneska jedna z příjemných procedur - podvodní masáž - se změnila v týrání. Sice mi to dělala veselá, mladá a pohledná sestřička, ale ty zkušenosti neměla. U podvodní masáže proudem vody z hadice masírujete pod vodou tělo. Slečna, aby si asi nenamočila nehty, to jenom tak šudlila okolo hladiny a já utopený na dně občas postřehl nějaký proud. Ten jsem ovšem dost pocítil ve chvíli, kdy si hadice přicucla vzduch a dala mi pěkného facana. Nohy to přežily v pohodě, ale když mi dělala záda, já na to neviděl, ale zato jsem hned za hlavou cítil a hlavně slyšel nebezpečně blízko, bylo mi trochu ouvej.

Na její omluvu je třeba dodat, že přede mnou tam byl nějaký pacient, který měl údajně vypito, byl sprostý a dokonce se sestru snažil uhodit. Práce s lidmi je možná zajimavá, ale ten materiál co občas dostanete pod ruku, to by chtělo řezat, řezat a řezat.

Objevuji návraty do dětství, kdy jsem si kupoval termix a šlehaný tvaroh (si nevzpomenu na jméno z filmu 'Ať žijí duchové'). Dnes jsme dostali něco podobného: Budulínkova pařížanka. Je tam vyobrazený budulínek jedoucí na lišce, ale žádna holka z Paříže, dokonce si ani na žádnou nevzpomínám z pohádky. Takže to vezmeme jinak, znamená to tedy, že je to kakaem, stejně jako pařížská šlehačka. Což asi taky není správný směr, protože vedle je 'vanilkový'. Co naplat, alespoň zjistíme složení. Kromě různých přísad mě zaujalo poslední 'vanilkové a rumové aroma' - tak tady si zařizuje budoucí odbyt lihovarnický průmysl.

Abychom z toho nebyli tak špatní, dostali jsme ještě grepfruit a na nástěnce se objevilo, že je to výborné antidepresivum. Po tom, co se na mě díval z protějšího talíře celou večeři pstruh (očička mu zůstaly), jej budu potřebovat.

Závěrem jedno zbožné přání od masérky:
Ten kdo vymyslel práci,
by ji měl naučit onanovat,
aby se udělala sama.

LLB 2011, den 16

Dneska začneme rovnou večerem, přijeli kluci z Plzně a tak jsme zašli na pivko. Povídali, kecali, pili. Dokonce mi místní zajistili odvoz, za což jim děkuji.

A budeme pokračovat (couvat) k obědu. Paní u stolu má dietu (všichni máme dietu) nazvanou redukce. Takže v jídelníčku se snaží vystříhat nezdravým jídlům, omezit množství pšenice, tuku, cukru a velikost porcí je menší. Za tu dobu, už servírky znají, že na této židli sedí redukce, dostane většinou salát místo polévky. Dneska dostala salát, kiwi a zákusek. Dělali jsme si z ní legraci, že je to třeba prémie za to, co už shodila. Pak přišla servírka a dala jí svíčkovou. Chvíli se na to dívala, ale nikoho nic netrklo, občas dostávají stejné jídlo, jenom menší porci. Až když paní začala krájet knedlík: "Já přeci na redukci nemůžu mít knedlík. Slečno servírko, je to opravdu redukce? Já už do toho zakrojila". Slečna se otočila a s úsměvem odpovídá "Tak už si to nechte, my vám to nesebereme." Svíčkovou jí ale podala jiná servírka, tak se jí snažila upozornit, že se stala chyba. A jak se říká, za dobrotu, na žebrotu, servírka vzala zákusek a odnesla jej. Nám ostatním naštěstí zůstal.

A ještě jednu věc, kterou asi muži nechápou - dámské kabelky. I paní, jiná než s redukcí, ale taky u mého stolu, ji nosí. Chodí o berlích, takže si ji dá vždy přes rameno, aby měla volné ruce. Už jsem si zvykly, že tam schovává marmelády (v porcovaném balení), malé i velké PET lahve, což občas nechápu jak se tam vleze. Ale dneska měla k obědu vdolečky s marmeládou a šlehaným tvarohem. I ten, včetně zákusku, se jí do kabelky vlezl. Nechápu, ale už jsem několikrát zjistil, že ženy se naučili bordel koncentrovat do dámských kabelek, čímž oproti mužům už nemají potřebu vytvářet chaos okolo sebe. Jiné vysvětlení zatím nemám.

Aby nebylo smutno, tak nějaký ten vtípek od masérky:
Někdo tvrdí, že nejrychlejší je myšlenka, jiný tvrdí, že je to světlo. Já si myslím, že je to průjem, byl rychlejší než jsem stihl pomyslet i rozsvítit ...

LLB 2011, den 15

Tak jsem vkročil do druhé poloviny svého pobytu, ráno jsem si prohlídl na okně zimní kvítí, snědl banán cestou na cvičení, kde jsem konečně procitl.

Mimo jiné cvičení byl na pořadu věci i oblíbený bazén. Minulý týden byl pěkně studený, prej si někdo stěžoval, že se v tom špatně plave. Což je možné, ale ve studeném se opravdu blbě cvičí a hůř se uvolňujě svalstvo a ty další věci. Dnes byl konečně teplý, sice bych mu ještě stupínek ještě přidal, ale oproti předchozímu to bylo vynikající.

Samotné cvičení probíhalo relativně dobře, až na to, že jsem si připadal jako v mateřské školce. To byla samá nožicka, ručička, prstíčky a průběžně se tím prolínala zvířátka jako žabička, králíček a kočička. Naštěstí tato mluva neměla negativní vliv na výsledek rehabilitačního cvičení (a nechte mě v tom žít).

Ráno mi uklízečky přišly sdělit, že dostanu nového nájemníka. Do oběda se neukázal, až odpoledne. Zmatený zjistil, že má správný klíč od mého pokoje, ale nastěhoval se do jiného, který je teď zamčený. Za chvíli se vrátil soused a pustil jej dovnitř, aby se mohl již podruhé nastěhovat, tentokrát ke mně. Dali jsme slivovičku, trochu pokecali a večer zašli na jedno až dvě.

Při té příležitosti jsme vyzkoušeli lázeňskou restauraci. Oproti loňsku viditelná změna v kvalitě obsluhy i čirosti piva. Asi provedu ještě jednu kontrolní inspekci, jestli to nebyla náhoda.

LLB 2011, den 14

Začneme tím, že jsem si mohl pospat o celých 30 minut déle než obvykle, v plánu byla opět návštěva lékaře. Na oblíbenou otázku "Jak se cítíte?" už ani nevím co odpovídat. Takže jsme se rozloučili s vidinou příští návštěvy. Co mě těší, tak jsem nebyl jediný takhle rychle vyřízený. V čekárně byli ještě dva pacienti přede mnou a jeden uvnitř. Za pár minut (ani jsem nedočetl stránku v knížce) už jsem byl na řadě.

Alespoň stihnu před snídaní magnet. Dneska jsem jim řekl, že si budu číst v mobilu, takže už nebyly žádné "kecy". Sice ležím přesně pod cedulkou "Přísný zákaz používání mobilních telefonů", ale co máte v leže dělat? Mobil to zatím přežívá, krom toho když jej mám v ruce, tak je rozhodně dál od magnetu, než když leží na stolečku vedle lůžka. Ale platební karty si vyndávám.

Cvičení v 11 hodin bylo zábavné, spíše by bylo zábavné, ale pro nezávislého pozorovatele. Už jsme si zvykli, že když řekne "ještě jednou", tak to neznamená, že bude konec. To znamená, že už jsme v půlce cviku. Protože pak většinou následuje "a ještě 3 krát". Dneska nás ovšem dostala, napřed "ještě jednou", pak "ještě 3 krát" a pak bylo "a naposledy 3x". Po tomto půlka sálu vyprskla smíchy a bolestí zároveň a poroučela se k zemi. Trochu jí to dalo zabrat, než nás zpacifikovala a tak dva cviky se ještě hlídala. Ale jinak je to kvalitní cvičení, jenom s ní se mi stává, že při naprosto primitivních cvičeních se zpotím.

Léčebný dům Gočár, jak jsem dříve psal, je historická budova a jako taková má své mouchy. Jestli ještě víc přituhne, tak nevím co použiju na utěsnění oken. Protože už jsem opravil západku aby lépe dovíralo a největší díry zacpal ručníky (naštěstí pokojské mají pochopení a dodali novou zásobu). Sice začali topit víc, nebo mi to tak v té zimě přijde, ale jediné místo, kde jsem to zaznamenal je záchod, což taky není k zahození :-) Naštěstí podle předpovědi se má pozvolna oteplovat.

Dneska si vyplýtvám zásobu a budu muset zase někdy do hospody. Když jsem opisoval hlášky do mobilu, tak mi nabízeli, že mi za pětikorunu mobil zahodí. Je to sice lidová cena, ale je vidět, že v krizi ani kamarádi nehrabou zadarmo. Na závěr tedy příspěvek, který v některých ohledech vystihuje lázeňskou kulturu nejlépe:

Když nemůžeš početi,
do Slatiny zajdi,
tam jsou dobří atleti,
ty impotente zajdi.