LLB 2011, den 21

Měl bych pro vás jeden sen. Bylo to ve velké americe, hned po přistání mě odvedli na velký meeting, kde byla televize, demonstranti, publikum i nějaké velké zvíře. Když mě viděli, hned se mě reportér z televize zeptal, zdali bych něco nechtěl vzkázat voličům nebo zvířeti. Inu něco jsem jim řekl, všichni se smáli, tak to asi bylo vtipné. Dalším bodem bylo nafukování balónků, takových zvláštních, velkých, barevných a vůbec mi to nešlo. Fakt jsem se snažil, ještě že spolubydlící spí tvrdě, protože jestli jsem ho probudil, tak nevím co si myslel, že v posteli právě dělám.

Ze cvičení jen krátce. Při protahování vždy cvičitelka pronáší "Měli by jste cítit jak to tam táhne." Což ostatní dokládaji hlasitým oddechováním. Dnes k tomu ovšem dodala i něco na potěšení "A koho to bolí hodně, tak ať to cvičí častěji."

Navzdory předpovědi bylo dnes ještě pěkněji než včera, takže jsem se řízeně vyhnul posteli a skončil u notebooku. Naštěstí jsem se s hodinovým zpožděním dostal do půjčovny kol a vyrazil směrem na Přelouč, tam jsem to ještě neměl prozkoumané. Celkově něco okolo 30km se zdálo na dvě hodinky jako rozumná trasa.

Docela mě překvapilo, kolik koňských stájí je v okolí. Ano, jsou to Pardubice a mají zde Velkou pardubickou, ale i tak v každé druhé vesnici byly závodní koně. Nejlepší byla dodatková tabulka u silnice "Pozor, výjezd závodních koní". Copak koně jezdí? Nebo to už jsou vážně tak zdegenerované, že umí běhat pouze na závodní dráze?

Když už jsem se blížil do Bohdanče, tak se stalo něco nemilého. Nebylo to mojí vinou, já jel povolenou rychlostí nepřesahující 20km/hod, ve správném pruhu. Přesto jsem se čelně srazil s protiletící mouchou. Nebojte se, mě se nic nestalo. A mouše snad taky ne, zbaběle okamžitě vzala křídla na ramena a uletěla. Dneska taky dají pilotní průkaz každému.

LLB 2011, den 20

Náš integrovaný teploměr (tabulky skla v okně) hlásal výrazné oteplení. Roztálo nám všechno zimní kvítí a tabulky byly oroseny jen do půlky. Když byly největší mrazy, bylo zamrzlé celé okno.

Venku bylo sice pod mrakem, ale teplo a tak jsem absolvoval po obědě cestu z jídelny na Gočár venkem, což je vzdalenost cca 50 metrů. A opravdu bylo oproti předchozím dnům příjemně. Na pokoji jsem tedy začal v posteli zvažovat, zda si nepůjčit kolo a někam nezajet. Rozhodnutí padlo hned po tom, co jsem se probudil - na kolech není světlo a za chvíli se podává večeře.

A po večeři se z vedlejšího pokoje nesla dechovka a hlas souseda s ní. Nezbývalo nic jiného než jít do hospody nebo sauny, vyhrála druhá volba, protože jsem byl objednaný - musím se pochválit za výborné plánování, doufám že ho to během sauny přejde. V sauně jsem byl sám, takže kromě toho, že mi saunu vypnuli a musel jsem je požádat o zapnutí, se nic nestalo. Po návratu už byl vedle klid.

Loni jsem lázním napsal email, ve kterém jsem jim popsal špatnou zkušenost s jejich restaurací, zato dobrou s ostatními službami. Taktéž jsem jim navrhl, aby dávali lidem dotazník. A letos jsem přijel a byl pro mě připravený dotazník, má jsou to hustě popsané dva listy A4 papíru. Ptal jsem se ostatních, a někteří jej dostali, jiní nikoliv. Takže zase nevím, jestli už to takto nebylo loni a já jsem se svým emailem protlačil na seznam nebo jsem se na něm ocitl náhodou. Už si postupně sepisuji body, na které nesmím zapomenout. Dokonce jsem dostal k tomu obálku, aby to vypadalo anonymně při odevzdávání.

LLB 2011, den 19

Lázně mají na mě špatný vliv, dobrovnolně vstávám před sedmou, protože už mě nebaví ležet. Bohužel chodím spát po deváté. Ale už jen něco málo přes týden a v Plzni to zlomím.

Při cvičení v bazénu mi vytanul na mysl pokřik ostravských fanoušků fotbalového klubu Baník. To máte v sobotu bazén, alespoň v lidskou hodinu o půl jedenácté a příjde nová cvičitelka. Pěkná, vysoká, hubená, ale s přísným, skoro vojenským přístupem i mluvou. Což mě v kombinaci se slovenštinou přivedlo k baníkovcům. Při cvičení jsme se měli přitahovat k tyči a zase od ní: "k tyči, a od tyče, a k tyči, ...". A jak mluvila rázně jako ostravák a měkčila to T, já tam pořád slyšel P. Musel jsem se hodně krotit, abych nevybuchl smíchy. Ale měli by jste se mnou něco udělat, bo tohle už začíná být vážné.

Odpoledne přijel Houmi se Soňou, bylo pěkně a tak mě přemluvili na výlet na Kunětickou horu. Což je menší kopec uprostřed roviny, takže by to šlo považovat za horu v kontextu s okolní plackou, ale jinak žádný zázrak. Nahoře je hrad, v zimním období zavřený, přesto i dnes tam bylo docela hodně lidí na výletě. Z vrchu je vidět docela daleko. Koukli jsme i k perníkové chaloupce, ale ta otevírá až v březnu a tak do Pardubic na jídlo. Potom mě hodit zpátky do Lázní, posedět v cukrárně a mohli jet zpátky do Prahy s cílem vysportovat dávku kalorií, co za tu chvilku nasbírali.

A mě došla zásoba pouček, které jsem měl nasbírané. Můžete se těšit na další díly, buď budu šetřit své plíce, nebo se obětuji a půjdu zase něco opsat.

LLB 2011, den 18

Vrátím se zpátky o týden dozadu, kdy tu byla mamka a z nádraží jsme šli pěšky k Zelené bráně, což je historická dominanta Pardubic. Už z dálky jsem zahlédl dva kluky, jak roznáší letáky do schránek. Když jsme se přiblížili, tak jeden hned dostala mamka. Chvíli si jej prohlížela a nic zajimavého v tom nespatřovala, zkrátka další reklama na nějaký obchod. Ale já jsem zbystřil, byla to reklama na polský řetězec obchodů s drogami. Vlastně je to legální, protože drogy to nejsou (chybí na seznamu zakázaných látek) a potraviny to taky nejsou, protože obchod to prodává jako dekorační prvky. To, že si s tím kupující dekoruje mozek místo obýváku, už není problém obchodu. Ale zpátky k letáku, proč to dostala tak vážená osoba - moje mamka - a ne já? To vypadáme tak, že ja bych si to nevzal (což je pravda), ale mamka by to celé vykoupila. Vrcholem všeho bylo, když jsme se od Zelené brány vraceli, opět jsme kluky potkali a opět se snažili mamce vnutit ten samý letáček, což s díky odmítla, že jeden jí už vážně stačí.

Máme okolo několik nových sousedů. Vedle v pokoji je nějaký nahluchlý týpek (možná týpka - to měl být pokus o rod ženský). Takže televizi si pouští nahlas, abychom okolo znali jeho oblíbené pořady. Dopoledne nevynechává 'O poklad Anežky české', večer nám běží zprávy na Nově a po nich nějaký seriál, pak už je naštěstí klid.

Dalšími sousedy jsou romové, zabrali 2 pokoje, je tu babička, rodiče a jejich malý kluk. Vypadá to na Olašské romy (který jiný by taky měl na zaplacení dalšího pokoje), nedělají žádné problémy a tak si mohu jen postesknout, že takových není více.

Dneska jsem si pro vás připravil jedno poděkování:
Do Slatiny chodím rád,
neb mi doma nechce stát.
- spokojení zákaznící

LLB 2011, den 17

Na záchodě máme takovou krabici, nevím co dělá, ale občas pískne. Když jsem si toho všiml, tak bylo na displeji 10, druhý den 9 a dneska 8. Člověk by soudil, že to je nějaké odpočítávání, uvidíme co se stane za 8 dní.

Dneska jedna z příjemných procedur - podvodní masáž - se změnila v týrání. Sice mi to dělala veselá, mladá a pohledná sestřička, ale ty zkušenosti neměla. U podvodní masáže proudem vody z hadice masírujete pod vodou tělo. Slečna, aby si asi nenamočila nehty, to jenom tak šudlila okolo hladiny a já utopený na dně občas postřehl nějaký proud. Ten jsem ovšem dost pocítil ve chvíli, kdy si hadice přicucla vzduch a dala mi pěkného facana. Nohy to přežily v pohodě, ale když mi dělala záda, já na to neviděl, ale zato jsem hned za hlavou cítil a hlavně slyšel nebezpečně blízko, bylo mi trochu ouvej.

Na její omluvu je třeba dodat, že přede mnou tam byl nějaký pacient, který měl údajně vypito, byl sprostý a dokonce se sestru snažil uhodit. Práce s lidmi je možná zajimavá, ale ten materiál co občas dostanete pod ruku, to by chtělo řezat, řezat a řezat.

Objevuji návraty do dětství, kdy jsem si kupoval termix a šlehaný tvaroh (si nevzpomenu na jméno z filmu 'Ať žijí duchové'). Dnes jsme dostali něco podobného: Budulínkova pařížanka. Je tam vyobrazený budulínek jedoucí na lišce, ale žádna holka z Paříže, dokonce si ani na žádnou nevzpomínám z pohádky. Takže to vezmeme jinak, znamená to tedy, že je to kakaem, stejně jako pařížská šlehačka. Což asi taky není správný směr, protože vedle je 'vanilkový'. Co naplat, alespoň zjistíme složení. Kromě různých přísad mě zaujalo poslední 'vanilkové a rumové aroma' - tak tady si zařizuje budoucí odbyt lihovarnický průmysl.

Abychom z toho nebyli tak špatní, dostali jsme ještě grepfruit a na nástěnce se objevilo, že je to výborné antidepresivum. Po tom, co se na mě díval z protějšího talíře celou večeři pstruh (očička mu zůstaly), jej budu potřebovat.

Závěrem jedno zbožné přání od masérky:
Ten kdo vymyslel práci,
by ji měl naučit onanovat,
aby se udělala sama.

LLB 2011, den 16

Dneska začneme rovnou večerem, přijeli kluci z Plzně a tak jsme zašli na pivko. Povídali, kecali, pili. Dokonce mi místní zajistili odvoz, za což jim děkuji.

A budeme pokračovat (couvat) k obědu. Paní u stolu má dietu (všichni máme dietu) nazvanou redukce. Takže v jídelníčku se snaží vystříhat nezdravým jídlům, omezit množství pšenice, tuku, cukru a velikost porcí je menší. Za tu dobu, už servírky znají, že na této židli sedí redukce, dostane většinou salát místo polévky. Dneska dostala salát, kiwi a zákusek. Dělali jsme si z ní legraci, že je to třeba prémie za to, co už shodila. Pak přišla servírka a dala jí svíčkovou. Chvíli se na to dívala, ale nikoho nic netrklo, občas dostávají stejné jídlo, jenom menší porci. Až když paní začala krájet knedlík: "Já přeci na redukci nemůžu mít knedlík. Slečno servírko, je to opravdu redukce? Já už do toho zakrojila". Slečna se otočila a s úsměvem odpovídá "Tak už si to nechte, my vám to nesebereme." Svíčkovou jí ale podala jiná servírka, tak se jí snažila upozornit, že se stala chyba. A jak se říká, za dobrotu, na žebrotu, servírka vzala zákusek a odnesla jej. Nám ostatním naštěstí zůstal.

A ještě jednu věc, kterou asi muži nechápou - dámské kabelky. I paní, jiná než s redukcí, ale taky u mého stolu, ji nosí. Chodí o berlích, takže si ji dá vždy přes rameno, aby měla volné ruce. Už jsem si zvykly, že tam schovává marmelády (v porcovaném balení), malé i velké PET lahve, což občas nechápu jak se tam vleze. Ale dneska měla k obědu vdolečky s marmeládou a šlehaným tvarohem. I ten, včetně zákusku, se jí do kabelky vlezl. Nechápu, ale už jsem několikrát zjistil, že ženy se naučili bordel koncentrovat do dámských kabelek, čímž oproti mužům už nemají potřebu vytvářet chaos okolo sebe. Jiné vysvětlení zatím nemám.

Aby nebylo smutno, tak nějaký ten vtípek od masérky:
Někdo tvrdí, že nejrychlejší je myšlenka, jiný tvrdí, že je to světlo. Já si myslím, že je to průjem, byl rychlejší než jsem stihl pomyslet i rozsvítit ...

LLB 2011, den 15

Tak jsem vkročil do druhé poloviny svého pobytu, ráno jsem si prohlídl na okně zimní kvítí, snědl banán cestou na cvičení, kde jsem konečně procitl.

Mimo jiné cvičení byl na pořadu věci i oblíbený bazén. Minulý týden byl pěkně studený, prej si někdo stěžoval, že se v tom špatně plave. Což je možné, ale ve studeném se opravdu blbě cvičí a hůř se uvolňujě svalstvo a ty další věci. Dnes byl konečně teplý, sice bych mu ještě stupínek ještě přidal, ale oproti předchozímu to bylo vynikající.

Samotné cvičení probíhalo relativně dobře, až na to, že jsem si připadal jako v mateřské školce. To byla samá nožicka, ručička, prstíčky a průběžně se tím prolínala zvířátka jako žabička, králíček a kočička. Naštěstí tato mluva neměla negativní vliv na výsledek rehabilitačního cvičení (a nechte mě v tom žít).

Ráno mi uklízečky přišly sdělit, že dostanu nového nájemníka. Do oběda se neukázal, až odpoledne. Zmatený zjistil, že má správný klíč od mého pokoje, ale nastěhoval se do jiného, který je teď zamčený. Za chvíli se vrátil soused a pustil jej dovnitř, aby se mohl již podruhé nastěhovat, tentokrát ke mně. Dali jsme slivovičku, trochu pokecali a večer zašli na jedno až dvě.

Při té příležitosti jsme vyzkoušeli lázeňskou restauraci. Oproti loňsku viditelná změna v kvalitě obsluhy i čirosti piva. Asi provedu ještě jednu kontrolní inspekci, jestli to nebyla náhoda.