ASL 2012, den 2

Procedura na kterou jsem se těšil nejvíce - slatinná koupel byla na programu dneska. Idylicky si to můžete představit jako na obrázku vpravo s několika rozdíly. Vana je nerezová a vlastně tam stojí dvě vedle sebe, ale k tomu se dostaneme. Druhak vedle není žádná židlička s apartním kloboučkem a už vůbec nemáte na sobě tričko nemluvě o bílých lodičkách. Do bahna se lozí na Adama, resp. na Evu :-)

Takže vlezete do prázdné vany a koukate na velkou díru u nohou z které začne přitékat bahno. Takhle rychle napuštěnou vanu jsem ještě neviděl, za pár vteřin jsem v tom byl až po uši. Bahno je naředěné teplou vodou (dle rozpisu na 39 stupňů), tak aby teklo, ale stále si drží takovou medovou konzistenci. Slatinné bahno (rašelina) obsahuje kamínky, větvičky, kořínky, broučky, ... prostě celou přírodu. Všechno je to posekané a rozdrcené na malé kousíčky (max. 1,5cm). A v tom si 15 minut lebedíte a hrajete si s kousky větviček a kamínků. Na obědě jsem zjistil, že nejsem sám, kdo si s tím hraje, alespoň nezlobíme.

Přemýšlel jsem o té druhé vaně, jestli mi do ní přihodí někoho dalšího, abychom se nenudili. A měl jsem pravdu jen částečně, přihodili tam mně hned po tom, co vypustili z první vany bahno a nahrubo mě opláchli jsem si přelezl do druhé, kde již byla napuštěná čistá voda, abych se mohl od "přírody" odprostit. Se to nezdá, ale ty klacíčky vlezou skoro všude.

Na pokoji je malá lednička, a do ní jsem uložil jedinou věc - předplněnou malou injekční stříkačku s biologickým lékem. Ale důvěryhodně lednice moc nevypadala. Tak jsem zkusil zjistit, jestli by mi jej neuložili někde odborněji. Proklestil jsem se až na ošetřovnu, kde se na můj požadavek tvářili minimálně překvapivě, ale spíše něco ve stylu "Máte lednici na pokoji, co otravuješ". Nakonec jsem je ukecal, vzali si lecebny prukaz, napsali do něj 'leky ulozeny v lednici' a téměř celou krabičku popsala fixem všemi možnými nacionálemi, které na průkazu nalezla. Ale když držíte něco v ruce, za co pojišťovna cáluje 50tis, neváží to ani 10dkg a svěrujete to lednici, která se blíží ke svému zenitu, tak z toho moc dobrý pocit nemáte. Nakonec úspěšně všechno dopadlo a sestřička se nabízela, že mi to pak i píchne. Ale asi si to nechám ujít.

Večer se odehrál v poklidu dokud se před půlnocí nevrátil kolega z tancovačky, prej mu utekly všechny ženský a neměl s kým tancovat. Včera dobral léky na které nesměl pít, takže si to vynahradil vínem. Usnul tady na židli a teď se přesouvá do postele. Doufám, že zítra nebude vstávat v šest jako dneska, protože mě to dost rozhodilo.

ASL 2012, den 1

Anenské slatinné lázně v Lázních Bělohrad, zkráceně Lázně Bělohrad budete moci sledovat po několik dnů. Začneme v Plzni a rovnou počasím: mrzne a sněží. Kupodivu vlaky jezdí přesně, problemy si asi odbyly v předchozích dnech. V Praze využívám přestup k pozření výživově vydatné a předražené bagety a můžeme na Hradec. Tam ani nedojedeme, protože v Chlumci nad Cidlinou je další přestup po vzorně odmeteném perónu, v okolí odhaduji tak 5 čísel bílé pokrývky. Lokálkou (někdy přezdívanou jako Šukafón či Pomsta ze Studénky nebo Orchestrión) se blížíme do kopců. V jednom úseku je vlak silně obsazen vzduchem, kdy se vezeme celkem 3 (průvodčí, strojvedoucí a já), ale už v další stanici doplňujeme stavy.

Stanice Lázně Bělohrad vás vítá směrovkou ještě snad z doby stavby trati s nápisem "K LÁZNÍM". Překvapivě ukazuje směrem do centra, protože z druhé strany kolejí je pole schované pod tak 10cm sněhu. Zato přednádražní prostor pod sněhem ukrývá báječnou ledovku.

Nalezení lázní je bez potíží, jsou na druhé straně vesnice, tu stačí vzít útokem přes náměstí, které je u říčky. Mohl jsem se sice držet turistického značení, ale to se mi ztratilo hned u druhé lampy. I tyto lázně pochopily, že bez reklamy to nejde a tak prakticky na všech křižovatkách visí cedule s logem lázní a vzdáleností k nim. Pěší část až na balancování na sněhu a ledu s těžkým báglem proběhla v poklidu.

Znáte to o té vzedmuté koze? Tak takhle mě začali nahánět hned po příjezdu. Napřed ubytování, dostal jsem spoustu papiru, včetně mapky, která mi nepřišla moc přehledná, dotazníku a dalších věcí. Až si to odnesu, tak si mám zajít za sestrou, aby mi přidělila doktora, přitom zvážit, změřit, zařídit nemocenku, což chtěli i adresu zaměstnavatele (tímto děkuji za pomoc Andulce). To byla vůbec moje první nemocenka, tak jsem to nechtěl zblbnout, ikdyž očekávám, že úřad si v tom udělá bordel sám.

"Tak ke komu vás já dám. Tady by jste se mi vešel." A ukázala mi v kalendáři položku "12hod - Svamberg", kouknu na mobil a ejhle ono je 11:58, sestra vstala, vzala kartu a odvedla mě k doktorce. Po docela detailní prohlídce jsem byl poslán na rozpis. Z rozpisu mě milostivě poslali hledat jídelnu abych se najedl. Připlatil jsem si za jídlo, takže bych měl mít navíc saláty, dezerty a předkrmy. Zeptali se mě, s kým chci sedět (trochu zbytečná otázka v prakticky prázdném VIP salónku) a nakonec to rozhodli za mě, prej mi s pánem bude dobře, který se dostavil během vysvětlování systému objednávek jídel.

Během dobrého jídla jsem zjišťoval základní společenské informace, jedna z nich byla, jaké jsou tu ženské. Odpověď byla krátká, jasná a zdrcující: "60+". Alespoň zde nebudu sušit hubu, mapu hospod a jejich otevíraček tu znají snad všichni nazpaměť. Oběd je za námi, zpátky na rozpis procedur, prej po obědě jej budu mít hotový.

Koukám na to a ve 13:35 mi začíná slatinný zábal. To je za 5 minut a než jsem to našel už jsem měl zpoždění. Ta budova je zatím nějaká prokletá, má jen 2 patra a stále se v ní ztrácím. Naštěstí jsou všude cedulky a ochotný personál. Najednou přiběhne nějaká paní a povídá s druhou sestrou: "Nemáš tu nějakého pana Žamperka?". Chvíli se baví a pak si vzpomene, že to budu asi já. Paní odbíhá zpátky k telefonu a zjišťuje, kdo tedy je ten Žamperka. Nakonec jsem to byl opravdu já, mám se stavit v sesterně. Sotva jsem usnul, už mě honí na masáž, po ní jdu na sesternu a pak konečně nechali kozu připojit si notebook a internet, aby si znovu zjistila adresu zaměstnavatele (u kterého mimochodem pracuje téměř 10 let) a zase mohla spěchat na poštu poslat nemocenku.

A hláška dne z hospody: "V Bělohradě je na každého chlapa dvacet ženskejch". To bych chtěl vidět toho blba, který tuhle fámu rozšířil.

Pánská jízda s vánočním cukrovím

Začalo to vcelku nevinně, holky se rozhodly péct cukroví společně a zprvu nás tam nechtěly. Z legrace padl návrh, že si uděláme pánskou jízdu, v baru je přeci dostatek zásob. Tím jsem to vypustil z hlavy, což mi Matěj připoměl telefonátem ve 20hod. V mém nastálém překvapení jsem se vzmohl pouze na to, že nám chybí vajíčka.

Výběr receptu měl jasná pravidla hned na začátku s cílem, aby se akce podařila. Hledáme proveditelný, jasný, jednoduchý, lihovinu obsahující, vánoční (podle čeho se to vlastně určuje?) recept. Jeden takový jsme našli na soukromých stránkách. Chybí nám jen dostatek másla, ale to nedaleká večerka jistí.

Okolo 21hod začínáme. Potřebné součásti odvážit, smíchat a vypracovat hladké těsto. A hned první problém, který rešíme dotankováním ryzlinku vlašského (pozdní sběr 2010). Vzniklo spíše něco jako drobenka než hladké těsto. Naštěstí "zlý" lepek se časem uvolnil a těsto se začalo spojovat. Drobné niance mezi vypracovat a vymíchat jsou v receptu důležité.

Při úklidu nádobí přichází k úrazu první sklenička na bílé víno. Z těsta máme vykrojit kolečka o průměru 8cm, této podmínce vyhověla sklenice na červené víno. Poctivě jsme to přeměřili. Vykrojená kolečka klademe na vymaštěný plech a pečeme. Na kolik? A jak dlouho? Postupem večera zjišťujeme, že je to téměř jedno, prostě do zlatova, nejlépe snad na 180 a jen tak 4-5min. A další nemocná sklenička a tím jsme přišli i o vykrajovátko. Hledáme další vhodný nástroj s potřebným průměrem.

Vzpomínám, jak jsem loni doma mlsal trubičky a mamka je označovala za pěkné mrchy. Protože se musí ještě horké smotat, po vychladnutí totiž ztvrdnou a lámou se. Tak přesně tohle jsme si teď vyzkoušeli. Prstíky trpěly a ruličky vůbec nedržely nebo praskaly. Zkrátka jsou to pěkné mrchy. Jediné co polštářkům ulevilo byl kontakt s vychlazeným vínem. Přecházíme na Aurelius (pozdní sběr 2010).

Ve volné chvíli jsme zpracovali zbytek mléka a bílky do formy palačinek. V průběhu přípravy těsta jsme to změnili na lívance abychom z toho usmažili zpátky palačinky.

Náplň jsme měli o půlnoci vychlazenou. Sice jsme úplně nedodrželi recept a byli nuceni přilít rum, ale to byla povolená ingredience. Ze dvou značek tuzemáku jsme vybrali ten kvalitnější - měl kratší složení. Do náplně jsme ještě namleli nepovedené trubičky a klasickým postupem jsme se snažili vpravit krém dovnitř trubiček, což vyžadovalo koordinovanou dvou-mužnou práci.

Konce trubiček máčíme v čokoládě a obalujeme do ořechů. Ořechy super, ale je jich málo a tak máme i variantu s kokosem. Dopíjíme víno, necháváme odpočínout nohy a těšíme se do postele, přeci jen za chvíli vstáváme.

Šťastné, veselé a ať vás neklepne.

Oslo, 10. den

Do 12 hodin musíme opustit hotel, stíháme to už o hodinu dřív včetně snídaně. Dobít si lítačku na jeden den, protože nám sedmidenní skončila a můžeme vyrazit na nádraží uschovat zavazadla. Všech 5 kusů jsme narvali do skříňky na lyže.

V plánu bylo projít střed města, ale měli jsme spoustu času a tak jsme ještě jednou zavítali na univerzitu. Znali totiž americký Budweiser, a o českém nic nevěděli. Tak jsme jim sehnali pravý český Budweiser a úspěšně jsme jej předali.

Na prohlídku města jsme měli stále dostatek času, takže proč nevyrazit na oběd, rozuměj dojezení zbytků, někam do parku, ideálně k jezeru. Jedno, Sognsvan, je zrovna nedaleko a téměř až k němu lze dojet metrem. Během jídla odháníme dotěrného racka i kačenku. Přes nádherné počasí se ve vodě čachtaly pouze norské děti z mateřské skolky, každé mělo poctivě reflexní vestu. A jako všude jsme potkali spoustu sportujících Norů.

Vrátili jsme se do města, prohlídli si park v okolí královského paláce a výměnu stráží. Za králem přijela nějaká návštěva, protože hlavní ulice i okolí paláce bylo nádherně vyzdobeno.

Pokračujeme po hlavní ulici až k hlavnímu dómu. Tentokrát jsme jej
trefili otevřený a tak jsme si mohli prohlédnout výzdobu. Ta byla
lehce expresionistická a tak se není co divit, že se jim Munch líbí, když tento styl vidí často okolo sebe. Kupujeme čokoládové muffiny za akční cenu a kávu za normální cenu. Vypít si ji jdeme do nedalekého parčíku, který je tak lehčí variantou pražského sherwoodu.

Ještě máme 2 hodiny do odjezdu vlaku a tak vyrážíme tramvají na nedalekou vyhlídku (za místním Šemíkem) a na prohlídku místních obydlí. Začíná se zatahovat, foukat studený vítr a nám se krátit čas.

Vlak byl příjemný, z počátku plný do posledního místečka, ale časem se uvolnil. Byl v něm zdarma internet, jen jste museli projít registrací, příjemný průvodčí, který nás upozornil, že mezinárodní název zastávky se liší od toho místního. Zastávku pak ohlásil i v angličtině a oznámil, že zde bude (a taky čekal), autobus, který nás zdarma odveze na letiště. Ani tam se nemusíte nudit, protože i zde byl zdarma internet.

Následoval check-in, pak důkladná bezpečnostní prohlídka a nástup na letadlo. V Praze pak vstup do české reality, nejpoužívanější tlačítko v autobuse byl zvonek u dveří, aby popohnal cestující, což vůbec nepomáhalo. Jízda ve stařičké karose po Praze pak více připomínala jízdu sportovním autem než městskou dopravou. Když jsme celou Prahu projeli, tak jsme přesedli do auta a jeli konečně do Plzně. Příjezd o půl třetí a ráno do roboty.

Oslo, 9. den

Po snídani, při které už začínáme dojíždět zbytky, se rozhodujeme co dál. Padlo rozhodnutí dojet lodí do muzea lodi FRAM, která dobývala jak severní tak jižní pól. Jde sice o jedno z menších muzeí, ale snadno v něm strávíte více než 2 hodiny. Téměř všechny texty jsou přeloženy do angličtiny (a dalších několika jazyků), což u jiných muzeí není úplně zvykem. Můžete si prohlédnout loď i zevnitř, což zaujme nás suchozemce.

Prohlédli jsme si na nábřeží některé námořní exponáty jako kotvu nebo minu a už nám přijížděla loď zpátky do přístavu. Svezli jsme se na nádraží a tam jsme na oběd zakotvili v indickém bufetu. Hlavním hlediskem byla samozřejmě cena. Nebylo to nijak úchvatné, ale zasytilo to dostatečně.

Provedli jsme přejezd na hotel, abychom se mohli přiobléct, protože se pořád ochlazovalo, až na 8 stupňů. Dál jsme pokračovali do botanické zahrady, bohužel skleníky byly otevřeny jen do 16hod, ale i tak tam bylo nádherně.

Zahradu jsme opustili jiným vchodem s tím, že navštívíme muzeum Muncha, což byl významný norský malíř a všichni místní jej doporučovali. Po shlédnutí jeho průřezu v gift shopu jsme usoudili, že to je na nás příliš náročné umění a odešli jsme do deště. Prošli jsme si ještě místní zástavbu a zakotvili na večeři v hotelu. Tentokrát byla česká gulášová polévka obohacená zbytky norských nudlí.

Oslo, 8. den

Holky přijely s hodinovým zpožděním a hladové. Takže nám pochválily naše konzervové umění a pomohly nám dojíst poslední výtvor. Pak jsme šli spát při rozednění, tj. ve 2 hodiny ráno.

Ráno nasnídat a vyrazit za krásami velkoměsta. Vyrazili jsme na skokanský můstek Holmenkollen. My už tam sice byli, ale neměli jsme tolik času, abychom si koupili lístek do muzea lyžování a nechali se vyvézt výtahem až na samý vrchol, kde je vyhlídka na město a široké okolí. V místě je také lyžařský simulátor, kde vás zavřou do kapsle, která se pohybuje a uvnitř promítnou záznam z helmy lyžařů, přitom to s vám hází tak jako byste opravdu byli na lyžích. Zažili jsme skokany a to dokonce i pozpátku a také obří sjezd.

Z věže bylo pěkně vidět do dálky, ale taky docela foukalo a počasí se postupem dne zhoršovalo až do deště. Pak jsme pokračovali přes Vigelandův park se sochami k nám známé restauraci na nábřeží. Od ní k Aker Brygge, což je úplně nově postavená čtvrť se spoustou obchodů a restaurací. Nakupujeme jídlo na večer a spěcháme přes přístav k pevnosti Arkeshus. Tam jsme narazili na výstavu vojenství Norska, byly vystaveny dva tanky a venkovní prezentace účasti jejich vojska v zahraničí. Dokonce stihli přidělat i plakát k účasti v Libyi, což je necelý měsíc stará záležitost.

Poslední atrakcí byla prohlídka opery. Akorát končilo představení, takže se tam vyrojila spousta lidí v saku a šatech. Takže jsme mezi ně zapadli a prohlídli si i vnitřní prostory. Ty nestojí za nic moc a tak jsme skončili na střeše a dali si tam pivo z plechovky. Pak už jsme notně uťapkaní jeli na hotel.

K večeři byly koule v rajské omáčce (tentokrát od jiné firmy) s nudlemi. Což byla jistota a tak tentokrát žádné historky z natáčení. Po večeři jsme byli pozvání do nedalekého klubu, kde dělal Čech, kterého potkaly holky v letadle. Kluby jsou tu zvláštní, jsou orientovány na pití, takže hlavní záležitostí jsou bary, pak pár stolečků a prostor pro tanec. Norové provozují zábavu tak, že se napřed upraví doma nebo v létě venku a pak se jdou dorazit právě do baru. Hlavní směna tak v baru začíná až půlnocí a končí kolem čtvrté ranní. V baru byla také ochranka a to v počtu tří lidí včetně neprůstřelných vest a poctivě kontrolovali věk mládeže, to pro jistotu kontrolovali také barmani.

Oslo, 7. den

K rannímu vstávání venku prší, ale snídaně do postele dokáže i Lista posadit. První noc, kdy byla alespoň trochu tma díky husté oblačnosti. Kdo nemůžete za světla spát, tak na sever v létě nejezděte. Po snídani opět na univerzitu řešit počítačové problémy.

Po rozloučení s hostiteli, rozdání všech tekutých i netekutých dárků, jsme se vydali zpátky na hotel. Pro cestu jsme zvolili tramvaj, takže jsme poznali další kousek města. V parku nedaleko hotelu učili místní turci pařit norské děti břišní tanec. Rodiče okolo k tomu tleskali do rytmu a všichni se bavili.

Rozhodli jsme se udělat si odpočinkový den, takže dneska žádné cestování, ale dohnat některé resty, které jsme zanedbávali. Přesto jsme museli vyrazit nakoupit, v parku u obchodu byla jiná hudební akce, poslechli jsme si jednu písničku, obešli místní nabídku stánků a šli nakupovat. Cestou jsme zahlédli historickou tramvaj a také nás pobavil obytný autobus a jeho veranda přímo na ulici.

Rozhodli jsme se pro konzervu 'Joika', vypadala jako guláš s koulemi, takže jsme přikoupili cibuli. Pivo jsme dostali darem od jednoho z hostitelů. Stejně pivo už mělo po zavírací době. Cestou jsme si koupili zvýhodněné muffiny (3 za 45,-) a šli vařit.

První otázkou bylo, co se zbytkem včerejší večeře. Nakonec padlo rozhodnutí dojíst, takže jsme "dobrůtku" s úsměvem na líci dorazili. Otevřeli jsme novou konzervu a okamžitě jsme vzpomínali na vynikající předkrm. Lunchmeatové koule komentovat už nebudu, ale tuhé extra tmavé omáčce by nepomohl ani kýbl cibule. S vidinou zákusku v podobě muffinu jsme se překonali a půlku snědli. Teď doufáme, že druhou si dají holky, které by měly za pár hodin přijet, ale to bude až po půlnoci a tedy v příštím zápisu.