ASL 2012, den 1

Anenské slatinné lázně v Lázních Bělohrad, zkráceně Lázně Bělohrad budete moci sledovat po několik dnů. Začneme v Plzni a rovnou počasím: mrzne a sněží. Kupodivu vlaky jezdí přesně, problemy si asi odbyly v předchozích dnech. V Praze využívám přestup k pozření výživově vydatné a předražené bagety a můžeme na Hradec. Tam ani nedojedeme, protože v Chlumci nad Cidlinou je další přestup po vzorně odmeteném perónu, v okolí odhaduji tak 5 čísel bílé pokrývky. Lokálkou (někdy přezdívanou jako Šukafón či Pomsta ze Studénky nebo Orchestrión) se blížíme do kopců. V jednom úseku je vlak silně obsazen vzduchem, kdy se vezeme celkem 3 (průvodčí, strojvedoucí a já), ale už v další stanici doplňujeme stavy.

Stanice Lázně Bělohrad vás vítá směrovkou ještě snad z doby stavby trati s nápisem "K LÁZNÍM". Překvapivě ukazuje směrem do centra, protože z druhé strany kolejí je pole schované pod tak 10cm sněhu. Zato přednádražní prostor pod sněhem ukrývá báječnou ledovku.

Nalezení lázní je bez potíží, jsou na druhé straně vesnice, tu stačí vzít útokem přes náměstí, které je u říčky. Mohl jsem se sice držet turistického značení, ale to se mi ztratilo hned u druhé lampy. I tyto lázně pochopily, že bez reklamy to nejde a tak prakticky na všech křižovatkách visí cedule s logem lázní a vzdáleností k nim. Pěší část až na balancování na sněhu a ledu s těžkým báglem proběhla v poklidu.

Znáte to o té vzedmuté koze? Tak takhle mě začali nahánět hned po příjezdu. Napřed ubytování, dostal jsem spoustu papiru, včetně mapky, která mi nepřišla moc přehledná, dotazníku a dalších věcí. Až si to odnesu, tak si mám zajít za sestrou, aby mi přidělila doktora, přitom zvážit, změřit, zařídit nemocenku, což chtěli i adresu zaměstnavatele (tímto děkuji za pomoc Andulce). To byla vůbec moje první nemocenka, tak jsem to nechtěl zblbnout, ikdyž očekávám, že úřad si v tom udělá bordel sám.

"Tak ke komu vás já dám. Tady by jste se mi vešel." A ukázala mi v kalendáři položku "12hod - Svamberg", kouknu na mobil a ejhle ono je 11:58, sestra vstala, vzala kartu a odvedla mě k doktorce. Po docela detailní prohlídce jsem byl poslán na rozpis. Z rozpisu mě milostivě poslali hledat jídelnu abych se najedl. Připlatil jsem si za jídlo, takže bych měl mít navíc saláty, dezerty a předkrmy. Zeptali se mě, s kým chci sedět (trochu zbytečná otázka v prakticky prázdném VIP salónku) a nakonec to rozhodli za mě, prej mi s pánem bude dobře, který se dostavil během vysvětlování systému objednávek jídel.

Během dobrého jídla jsem zjišťoval základní společenské informace, jedna z nich byla, jaké jsou tu ženské. Odpověď byla krátká, jasná a zdrcující: "60+". Alespoň zde nebudu sušit hubu, mapu hospod a jejich otevíraček tu znají snad všichni nazpaměť. Oběd je za námi, zpátky na rozpis procedur, prej po obědě jej budu mít hotový.

Koukám na to a ve 13:35 mi začíná slatinný zábal. To je za 5 minut a než jsem to našel už jsem měl zpoždění. Ta budova je zatím nějaká prokletá, má jen 2 patra a stále se v ní ztrácím. Naštěstí jsou všude cedulky a ochotný personál. Najednou přiběhne nějaká paní a povídá s druhou sestrou: "Nemáš tu nějakého pana Žamperka?". Chvíli se baví a pak si vzpomene, že to budu asi já. Paní odbíhá zpátky k telefonu a zjišťuje, kdo tedy je ten Žamperka. Nakonec jsem to byl opravdu já, mám se stavit v sesterně. Sotva jsem usnul, už mě honí na masáž, po ní jdu na sesternu a pak konečně nechali kozu připojit si notebook a internet, aby si znovu zjistila adresu zaměstnavatele (u kterého mimochodem pracuje téměř 10 let) a zase mohla spěchat na poštu poslat nemocenku.

A hláška dne z hospody: "V Bělohradě je na každého chlapa dvacet ženskejch". To bych chtěl vidět toho blba, který tuhle fámu rozšířil.