ASL 2012, den 16

Výměna lůžkovin proběhla během mé nepřítomnosti na kontrole u lékaře. Když jsem se vrátil, měl jsem čisté povlečení, zalehl jsem do něj, vzal si notebook a začetl se do pošty. Po chvíli přišla uklízečka, že se jí do toho připletl můj kapesník. Držela jej jako nějaký radioaktivní odpad: odněkud vytrhla stránku z časopisu a do ní chytla rukou kapesník a tak mi to i přinesla. Včera, než jsem usnul mě chytlo pčikání a pak jsem ho tam asi zapoměl.

Můj návrat do Plzně se trochu oddálí, protože mi dnes lékařka prodloužila pobyt o jeden týden. Vracím se tedy až v půlce března.

Je zde kadeřnický salón, má otevřeno každý den, ale pro pány je k dispozici v pondělí od 17 do 18hod. Naštěstí, když jsem tam byl, tak pondělí bylo a opravdu mě vzala až v určený čas. Kdo tam byl, je prakticky stejně ostříhaný. Ale za 60,- Kč jsem dostal odpovídající výsledek - snadnější osušení vlasů po bazénu.

Včera jsme v "Díře" hráli také karty a zapoměl jsem napsat důležitou informaci o prvním praktickém použití karet. Použil je Adam, když odkryl list, našel červenou, vložil žalud a přikryl jej kulema.

ASL 2012, den 15

Dneska odjel spolubydlící. Musím říct, že jsem si docela oddechl, protože takového negativistu jen tak nepotkáte. Během svých 6 týdnů si vybudoval dokonalý odpor naprosto ke každé události v lázních. Vyjímkou byly snad společenské večery. Na pokoji u futer máme teploměr ve výšce očí, a stabilně ukazoval 26 stupňů. Což je na spaní velmi mnoho, jeden večer jsem si dovolil stáhnout topení, tak aby bylo alespoň 23. Vyspal jsem se dobře, ale on si další den šel pro antibiotika, načež nemohl pít, což byl průser, protože přestal chodit i za zábavou. Období temna a horka je za mnou, nyní očekávám světlé zítřky.

Vždy jsem chodil do bahna, když se teploměry choulily u dna své stupnice. V tyto dny bylo bahno příjemně teplé. Jenže týden opět utekl a oteplení zaznamenalo také bahno. Při vlézání do vany mě překvapilo, že to trochu pálí, ale dalo se vydržet. Moje odpověď "Teplota je výborná." nebyla sice úplně pravdivá, ale teplo mi dělá dobře, tak proč to nevyzkoušet. Problém je, že se nedá ani otřít čelo, protože není čím aniž by jste si zašpinili ksicht. Za další minutu už by stejně bylo potřeba otřít celý obličej. A tak ke zrychlenému tepu začnete zrychleně dýchat, ofukovat si obličej, což párkrát za sebou jde, ale zkuste to dělat čtvrt hodiny (pozor na vykloubení dolní čelisti). Jsem přeci hrdina a něco vydržím, takže aspoň ochladit trochu končetiny, vyndám ruce na vzduch, ochladím, vrátím, vyndám nohu, ochladím, vrátím, druhou nohu, ... Moc to nepomáhá, takže přitvrdíme, vynořím pupek a zkouším na něj foukat, asi jsem se z toho horka už pomátl. Vrcholem mého snažení byla věta "Nemusíte spěchat" na sestřičku, která mě přišla vysvobodit. Opatrně, tak abych sebou nešvihnul do druhé vany, pak zabalit do prostěradla abych si mohl "Chvilku tady poleže a osušte." Po dvaceti minutách to vzdávám, prostěradlo je skrz na skrz mokré, já jsem stále rudý jako rak a všude se potím. Na pokoji měním tričko, abych je po posilovně vyměnil znova.

Když jsme poprvé hráli kulečník, všimli jsme si, že deska je vykřivená a v různých částech se koule chová jinak. Recepční si to napsala do závad a dnes kolem kulečníku pobíhali tři údržbáři. Budeme muset kulečník znovu vyzkoušet.

U večeře jsem se seznámil s novou spolustolovnicí. Příjemná paní, s kterou jsem prohodil pár vět a také jsme se dostali k místní filmové události. "A kde je tady kino?" "Tady hned vedle, v té budově směrem do města." "To není krematorium?" Tak opravdu to krematorium není, nahoře na "komíně" je zpodobnění sokola a je to multifunkční tělocvična z meziválečného období. Nad tělocvičnou je malé hlediště pro přibližně 100 lidí (devět řad po 11 sedadlech) a promítá se na plátno někde okolo basketbalového koše z běžného DVD přehrávače a projektoru. Varováni místními na teplotní poměry jsme si vzali slivovici. Během reklam jsme si rozlili do kalíšků a v jeden okamžik to do sebe kopli. Což vypadalo tak, že všichni urputně sledují plátno jenom támhle banda do sebe něco leje, za námi jen někdo špitl "Já chci taky."

Děj filmu sám o sobě není nijak převratný nebo zajímavý, ale je tam docela dost komických situacích a když od toho nic neočekáváte, tak vás to nebude ani nudit. Krom toho místní šli na film z toho důvodu, že občas někdo známý hrál v komparsu. My jsme šli ze zvědavosti, jestli tam uvidíme něco známého. Některé scény se natáčely i v prostorách, kde jsme se pohybovali my a například skupinové cvičení se opravdu odehrávalo v místnosti, kde se normálně takto cvičí. Dokonce jsou ve filmu ukázány bahení koupele, až na to, že herci do toho vlezli v plavkách, ale to bylo vyvoláno i tím, aby zafungovala jedna z komických situací. Nejvíc nás překvapilo, že se natáčelo také v "Díře" (aneb místním nonstopu) a to opět téměř beze změn interiéru. A tak po filmu nezbylo nic jiného, než tam zajít. Hrály se šipky, fotbálek, karty. K pití toho bylo taky dost, takže s recepční lázní jsme se pozdravili někdy kolem druhé hodiny.

ASL 2012, den 14

Začneme ponaučením. Než jdu spát opitý, lidově ožralý, tak mám vypít vodu. To jsem zvládl bez problémů, protože si na to matně vzpomínám. Ale taky je dobré zkontrolovat, že topení není puštěné na plno a pootevřít okno. Protože spát ve 26 stupních není opravdu nejlepší nápad. Raní bolest hlavy jsem si ještě nestihl ani uvědomit, když mě probudila hláška "Neteče voda". Následoval monolog o tom, co tohle jsou za zku*vené lázně, telefonát na recepci a byl klid. Matně jsem tušil nějaký problém, tak jsem vstal, utáhl všechny otevřené kohoutky a šel spát. Probudila mě uklízečka s tím, že velký úklid udělá druhý den, kdy spolubydlící odjíždí. Ale oznámila mi, že voda už zase teče.

Hned ráno jsem lezl na podvodní masáž. Má ji taková mladší holka s nádherně obarvenými vlasy do bordó barvy (pro chlapy: vínově červená). A fakt jí to sluší. Tak jsem se jí ptal, jak to, že se jí to nevymívá. Dozvěděl jsem se, že je to děsná věda a chce to fakt kvalitní melírovací barvy, používá nějaké italské. A taky si stěžovala, že normální barvy jí nedržely a že se vymývaly. Teď je prý naprosto spokojená. Pak otočit na břicho a polykat andělíčky, to ještě neco říkala, ale já slyšel pouze narážející proud vody z hadice do mého těla.

Na společném cvičení nás hlídala vždy taková nemastná, neslaná fyzioterapeutka. Pořad "Cvičme v rytme" býval ohodně zábavnější. Dneska jsem měl až odpoledne cvičení a bylo to naprosto skvělé. Sice mě totálně utahala, ale líbilo se mi to víc. Tak jsem si zašel na rozpis a požádal je o přesun termínů a vyhověli mi.

Večer jsme se sešli u kulečníku a taky házeli decentně šipky. Založili jsme opoziční skupinu mladých. Sice ti dříve narození nás stále lákají na tanečky, ale zatím jsme se neúčastnili. Jednou to ale vyzkouším, když už jsem si přibalil košili.

Dnes zde byla událost roku - celorepubliková premiérá filmu "Školní výlet" za účasti herců. Město uklidilo příjezdovou cestu od sněhových mantinelů, všude visely plakáty a všichni jenom mluvili o tom, kdo tam půjde a komu mají vzít lístek. Film se totiž natáčel loni v tomto městě. Ptal jsem se místních, jak velký humbuk kolem toho byl, ale nikdo si nic nepamatoval a nepřišlo mu, že by to změnilo místní život. Přišlo mi to divné, tak jsem se podíval na net a pustil si ukázku. A už mi to bylo jasné, prakticky všechny záběry jsou z interiéru komerční části lázní. A z ukázek jsem pochopil, že to sice bude komedie, ale nikoliv o teenagerech. Prakticky mi to prišlo jako celovečerní reklama na to, jak si užít na stará kolena lázně. Lístky se kupují v trafice na náměstí v dopoledních hodinách, stihli jsme to, takže zítra bude recenze.

ASL 2012, den 13

Třináct dnů; zdálo by se, že je to černý termín, ale nebylo tomu tak. Je to naprosto jasné, čisté a průzračné jako litr slivovice. Z tohoto důvodu si vzpomínám pouze na jednu událost. Když k mi k večeři přínášel číšník jídlo pronesl: "My si tě tady vykrmíme". A když odcházel, tak dodal: "A pak sníme". Rozhodně je to super a vyplatí se připlatit si za stravu, tedy alespoň v Bělohradě, protože obsluha je tu vtipná a velmi komunikativní jak na psychické bázi, tak i tekuté.

Dneska jsme byli s taťkou zaplavat v bazénu. To bylo skoro hned po snídani, takže taťka už měl dávno hlad a já šel ke dnu. Každý máme jiné biologické hodiny a potřeby. Ale nakonec jsme to organizačně zvládli docela dobře, oba obědy (můj i taťkův) i odjezd vlaku. Na žádost mi zde zanechal dva litry slivovice. Nu což, lázně jsou náročný podnik a hned při kulečníku jsme litřík spotřebovali. Po jedenácté nás vyhnala vrátná, že už to stačí a měli bychom jí vrátit tága, koule a jít spát.

Každé lázně mají svoje kouzlo a detaily, které jsou neopakovatelné. V těchto lázních je nenápadný malý maskot, kterého si časem každý všimne. Napřed jsem příliš nechápal, proč na skle vstupního prostoru do lázní visí 'Nekrmte kočku', ale časem jsem pochopil. Tato kočka se naučila používat automatické dveře a využívat instalované topení. Avšak není příliš fotogenická, protože třikrát jsem ji fotil a jen jednou nestihla utéct mimo objektiv. Podle pamětníků, je zde už několik let. V pozadí přiloženého obrázku můžete vypozorovat spojovací most, který churavé pacienty, jako třeba mě, chrání od nemístného počasí při přecházení mezi jednotlivými pavilóny.

ASL 2012, den 12

Mírné přeskládání programu, tak abych měl po obědě volno a mohl dojít včas na nádraží. Celé to spočívalo v tom, že jsem si bazén nechal přepsat už na 8:45. Tento skvělý nápad mělo hned více lidí, takže bazén byl docela plný. Opět jsme měli boxera. Pak následoval rašelinový zábal. Dokázal jsem využít znalostí z minula a řekl si, že to chci na kolena, že zápěstí si přiložím k tělu, normálně jej totiž dávají na břicho. Co to na mě namazala, tak mě zabalila a nechala ležet. Začalo mě něco strašně svědit na noze. Ještě, že mám racionální myšlení a nevydedukoval jsem, že z bahna vylezl nějaký brouček a teď si to štráduje po mé noze. Ale jak se mám poškrábat, když jsem pěkně svázaný jak mumie? Prakticky nijak, jenom se snažit nějak propnout, pohnout nebo o něco otřít. Po 15 minutách zábalu konečně vysvobození a sestřička hned byla spokojená: "Vy jste se nám nějak orosil." Co bych se nezpotil, když tam takovou dobu makám. V místnosti nebyl žádný sprcháč, ale byla zde nerezová vana. Super, bude koupačka. Jenže v tom mi včas zabránila, ve vaně je nějaká divná voda a cosi v tom plave. Nakonec to probíhá tak, že do vany jdou zašpiněné igelity, bahno už je zpátky v kýblu na cestě k recyklaci, tam si odpočine několik let a bude se moct znova použít. Ale co se mnou, sprcháč není, vana obsazená, já tam nahý opatlaný bahnem. Dál to probíhalo jako ve věznici, tady se otočte ke stěně, vytáhla z vany sprchu a rýžákem mi očistila záda. Takže to byl vlasně sprcháč integrovaný v celé místnosti.

Na obědě jsem sám, ale servírka se na konci ke mně otočí: "Dneska přijede nový pán. Je to Mgr., tak si myslím, že by jste si mohli rozumět. Posadím jej k tobě." Tak naděje umřela, co se dá dělat, ale lepší než čučet na prázdnou židli. U večeře jsem, ale stále sám, tak asi nenastoupil. Z toho mě vyvedla opět servírka: "Pán přijel s manželkou, tak jsem je posadila spolu". Takže naděje na pěknou, příjemnou a mladou slečnu stále žije.

Vraťme se do doby po obědě. Bylo potřeba vyzvednout taťku na nádraží. Tam jsme došli pěšky, počkali na vlak a do restaurace na oběd. Pak se ubytovat, klíče mám už od včerejška, pokoj je to velmi pěkný, s malou kuchyňkou, prostornou koupelnou ve zrekonstruovaném domě. Cena 300,- Kč na den a osobu v jednolůžku. Ty ale došly, takže jsem dostali dvoulůžko, ale cena zůstala. Za pěknou cenu ještě větší komfort. Původní plán ubytovat taťku přímo v lázeňském hotelu se ukázala jako zcestná, protože chtěli za jednu noc 950,- Kč. Což je naprosto mimo realitu, ale je pravda, že oni jsou léčebné zařízení a snaží se tak odradit lidi jen na přespání, dyť cílem je spojit to s procedurami. Naštěstí tu funguje vzájemná výměna informací, recepce hotelu dodává seznam soukromých ubytovatelů, ten zase na svých pokojích nabízí informace o lázních.

Večer jsme dali kulečník, pokecali, seznámili se s dalšími pacienty. V kulturním sále byla zábava (tzv. tanečky), ale podle spolubydlícího to stálo za prd. Dorazili jsme slivovici, kterou jsem přivezl z Plzně, můžeme plynule pokračovat přímým dovozem z Moravy.

ASL 2012, den 11

Dnesnim dnem jsem sám u stolu. Požádal jsem obsluhu, aby mi přidělili nějakou mladou a hezkou slečnu. Řeknu to jinak: Naděje umírá poslední. Zatím si asi začnu k jídlu brát knihu. Zato se na stole objevila rezervace a to na půlku srpna. Zdá se, že mám opravdu VIP stůl, když si jej rezervují půl roku dopředu.

Něco málo ze cvičení v bazénu. Tentokrát jsme měli na drezůru staršího pána, asi bývalého boxera, protože po nás chtěl pořád boxovat dopředu, do boku, a levý i pravý hák. Než jsme začli tak nás požádal "Rozdělte se podél dlouhé stěny bazénu". Tak jsme se rozdělili, všichni šli napravo a mě zůstala celá levá strana. Také s námi cvičili dva němečtí důchodci, kterým se snažil vysvětlit, co mají dělat. A když jim to konečně vysvětlil, tak změnil cvik. Oprášil jsem tak spoustu německých slovíček, které se mi teď budou zase plést do angličtiny. Teplota v bazénu stále dělá divy, ke konci cvičení, kdy je volné plavání, jsem jej měl cely pro sebe. Ještě tak dva týdny a budu dostávat soukromé hodiny.

Odpoledne jsme si našli chvilku, abychom propátrali další zákoutí této malé obce. Za mírného mrholení jsme se dostali až za trať, kde jsme hledali obchod se sportovními potřebami. Na náměstí měl pronajatou výlohu, po chvíli jsme našli i adresu. Ale v cizím městě je vám adresa k ničemu, takže napřed na nádraží, kde je mapa obce. Já jsem chtěl plavecké brýle, ale jak jsme zjistili, tak v cyklosportu je opravdu nevedou. Zato nás odkázali na papírnictví, takže někdy jindy bude pokračovat rekognoskace terénu. Cestou zpátky jsme našli atletický stadión, hned vedle je hřbitov, za ním kostel a vedle kostela, kdo si to pamatuje? No jasně je tam hospoda. Takže trochu tepla u krbu s pivkem a pak na večeři.

Týden opět uběhl a tak jsem mohl zavítat do sauny. Minule probíraly v sauně systémy střech, dnes to bylo o tom, jak funguje noční proud a jaké jističe a kolik stojí změna příkonu. Samozřejmě se dostalo i na nějaké skazky o tom, jak někde něco vyhořelo. Docela pěkným tématem bylo také vytápění, které v minulých dnech dostalo hodně zabrat. A tak se můžete dozvědět, že místnímu sokolu se porouchaly oba kotle, takže se v sokolovně netopí, nebo to, že v hospodě v druhé vesnici pár hodin před svatbou prasklo topení v hospodě. Tímto se proplétala aktuální dopravní situace a obvyklé počasí. Po sauně jsem si zašel ještě pro něco na zub, vybral jsem si ten největší zákusek a svou obvyklou rychlostí jej do sebe natlačil. Pak nastalo období temna a zápis dělám až ráno.

ASL 2012, den 10

Tak jsem si včera u doktorky vyžebral, aby mi do zábalu dávali i kolena. Dnes to přišlo, sestra na mě: "Chcete to na ruce nebo kolena?" Já kontruji: "Na obojí." Ale sestra je nekompromisní: "To nejde, to máme zakázané." Takže jsem utřel. Ale příště to vyřeším rafinovaně, nechám si to dát na kolena a zápěstí přitisku k hýždím, odkud se stejně trochu bahna vytlačí. Bahení koupele jsou v poslední nerekonstruované části lázní. A je vidět, že už se zde neinvestuje, protože to půjde předělat. Ze stropu visí táhla, kterými lze přivolat pomoc, přitom je zde všechno slyšet a pořád někdo prochází. Pak je tu ještě druhý tlačítkový systém, vypadá to jak z výtahu, ale nedovolím se na to ani zle podívat. Se někdy zeptám, jak to celé funguje.

Na posilovně se debatovalo o tom, že v bazénu je dnes cvičení se žížalkami. Já byl stejně smířený s tím, že to odpočinkové nebude, protože s mým štěstím dostaneme akčního trenéra z posilovny. Takže budu zase naprosto odrovnaný. Výsledek byla polopravda, dostali jsme trenéra, který nám sdělil, že kolegyně nemohla, takže ji nahradí. Ale, že ona cvičí se žížalkami, tak abychom o to nepřišli, tak je použije taky. Zničil nás samozřejmě i s nimi. Na celý bazén nás bylo posledních 6 otužilých, ikdyž dneska tabule hlásala obvyklých 29 stupňů. Zpátky ke cvičení, napřed jsme máchali prádlo aneb jak rychle a hluboko utopit pěnovou žížalu, já ji měl růžovou. A pak přišly vtipné cviky, například: plavte žabáka ale pozpátku nebo ještě vtipnější, tentokrát na zádech jeďte na kole, ale pohybujte se dopředu. Po upřesnění, co je dopředu, jsme všichni začali chaosit, protože to bylo nohama napřed. Nakonec se mi to dařilo asi nejvíc a trenér si vzpoměl, že jsem inženýr. Takže to bylo pořád "Pan inženýr to dělá dobře" a "panu inženýrovi to jde." Tak jsem se nenápadně přesunul na druhou stranu bazénu, což mi bylo platné jako nebožtíkovi zimník, protože i on změnil pozici aby mohl "tady se daří pane inženýre". Raději bych, aby mi říkal "mladej", což jsem tam opravdu byl.

Naopak nejstarší jsem byl na skupinovém cvičení pro bechtěreviky. Oproti Bohdanči, kde byly 2 skupiny po 15 lidech, tady jsme jedna skupina po 3 mladejch. A to jeden dojíždí ambulantně, takže jsme tu jen dva. A všichni tu mají rádi cvik "jedeme na kole" a nejlépe "jedeme svižně na kole". To snad cvičíme pořád, ještě že mám dobrý trénink z Plzně.

Večer jsem si vytáhl notebook k televizi v kavárně a koukali jsme na fotbal. Bylo nás tak 15, kteří utekli z pokojů, aby si aspoň trochu vychutnali skupinovou fotbalovou náladu. Výsledek už stejně všichni znáte, tak to nemusím dál rozebírat. Já jsem u toho stihl přečíst spoustu majlů. Pak už jenom nějaké drobnosti a šlo se spát.