ASL 2012, den 15

Dneska odjel spolubydlící. Musím říct, že jsem si docela oddechl, protože takového negativistu jen tak nepotkáte. Během svých 6 týdnů si vybudoval dokonalý odpor naprosto ke každé události v lázních. Vyjímkou byly snad společenské večery. Na pokoji u futer máme teploměr ve výšce očí, a stabilně ukazoval 26 stupňů. Což je na spaní velmi mnoho, jeden večer jsem si dovolil stáhnout topení, tak aby bylo alespoň 23. Vyspal jsem se dobře, ale on si další den šel pro antibiotika, načež nemohl pít, což byl průser, protože přestal chodit i za zábavou. Období temna a horka je za mnou, nyní očekávám světlé zítřky.

Vždy jsem chodil do bahna, když se teploměry choulily u dna své stupnice. V tyto dny bylo bahno příjemně teplé. Jenže týden opět utekl a oteplení zaznamenalo také bahno. Při vlézání do vany mě překvapilo, že to trochu pálí, ale dalo se vydržet. Moje odpověď "Teplota je výborná." nebyla sice úplně pravdivá, ale teplo mi dělá dobře, tak proč to nevyzkoušet. Problém je, že se nedá ani otřít čelo, protože není čím aniž by jste si zašpinili ksicht. Za další minutu už by stejně bylo potřeba otřít celý obličej. A tak ke zrychlenému tepu začnete zrychleně dýchat, ofukovat si obličej, což párkrát za sebou jde, ale zkuste to dělat čtvrt hodiny (pozor na vykloubení dolní čelisti). Jsem přeci hrdina a něco vydržím, takže aspoň ochladit trochu končetiny, vyndám ruce na vzduch, ochladím, vrátím, vyndám nohu, ochladím, vrátím, druhou nohu, ... Moc to nepomáhá, takže přitvrdíme, vynořím pupek a zkouším na něj foukat, asi jsem se z toho horka už pomátl. Vrcholem mého snažení byla věta "Nemusíte spěchat" na sestřičku, která mě přišla vysvobodit. Opatrně, tak abych sebou nešvihnul do druhé vany, pak zabalit do prostěradla abych si mohl "Chvilku tady poleže a osušte." Po dvaceti minutách to vzdávám, prostěradlo je skrz na skrz mokré, já jsem stále rudý jako rak a všude se potím. Na pokoji měním tričko, abych je po posilovně vyměnil znova.

Když jsme poprvé hráli kulečník, všimli jsme si, že deska je vykřivená a v různých částech se koule chová jinak. Recepční si to napsala do závad a dnes kolem kulečníku pobíhali tři údržbáři. Budeme muset kulečník znovu vyzkoušet.

U večeře jsem se seznámil s novou spolustolovnicí. Příjemná paní, s kterou jsem prohodil pár vět a také jsme se dostali k místní filmové události. "A kde je tady kino?" "Tady hned vedle, v té budově směrem do města." "To není krematorium?" Tak opravdu to krematorium není, nahoře na "komíně" je zpodobnění sokola a je to multifunkční tělocvična z meziválečného období. Nad tělocvičnou je malé hlediště pro přibližně 100 lidí (devět řad po 11 sedadlech) a promítá se na plátno někde okolo basketbalového koše z běžného DVD přehrávače a projektoru. Varováni místními na teplotní poměry jsme si vzali slivovici. Během reklam jsme si rozlili do kalíšků a v jeden okamžik to do sebe kopli. Což vypadalo tak, že všichni urputně sledují plátno jenom támhle banda do sebe něco leje, za námi jen někdo špitl "Já chci taky."

Děj filmu sám o sobě není nijak převratný nebo zajímavý, ale je tam docela dost komických situacích a když od toho nic neočekáváte, tak vás to nebude ani nudit. Krom toho místní šli na film z toho důvodu, že občas někdo známý hrál v komparsu. My jsme šli ze zvědavosti, jestli tam uvidíme něco známého. Některé scény se natáčely i v prostorách, kde jsme se pohybovali my a například skupinové cvičení se opravdu odehrávalo v místnosti, kde se normálně takto cvičí. Dokonce jsou ve filmu ukázány bahení koupele, až na to, že herci do toho vlezli v plavkách, ale to bylo vyvoláno i tím, aby zafungovala jedna z komických situací. Nejvíc nás překvapilo, že se natáčelo také v "Díře" (aneb místním nonstopu) a to opět téměř beze změn interiéru. A tak po filmu nezbylo nic jiného, než tam zajít. Hrály se šipky, fotbálek, karty. K pití toho bylo taky dost, takže s recepční lázní jsme se pozdravili někdy kolem druhé hodiny.