LLB 2011, den 9

U snídaně bylo trochu legrace. Pán (kterého velmi obdivuji, protože co ve svém věku dokáže je až neuvěřitelné) si ke snídani nosí prášky zabalené v papírovém ubrousku. Ubrousek je bílý, prášky jakbysmet, takže se občas rozkutálí, když je hledá. Dneska se rozkutáleli až na zem. Ja jsem zastrčený v rohu a prakticky nic nemůžu dělat, takže se nabídla paní, naproti, že je posbírá. Našla jeden, pak druhý a podala je pánovi. Ten na to kouká a kroutí hlavou "ten není můj, to je pecka". Nakonec se všechny prášky našly, vlastně se toho našlo víc než bylo potřeba.

Se soustředím na individuálním cvičení, abych to dělal správně, do toho ještě cítíte táhnutí při cviku a většinou je to jak na skřipci. A do toho ještě aby člověk dýchal. Fyzioterapeutka měla strach, že jí tam zkolabuji, protože nedýchám a já byl rád, že vůbec žiju - prostě nebyla síla se zabývat takovými zbytečnostmi.

Od oběda už jsme zase u stolu čtyři. Teď je to 2 proti dvoum (ženy vs. muži). Žádné překvapení se neudálo.

Protože na noc jsem si vtipně naplánoval odstávku, tak jsem se na ni aktivně připravoval - dal jsem si před večeří dvacet a tak teď nemám o čem psát, proto tedy alespoň něco o mé práci. Občas se tu na mě trochu nechápavě dívají, že mám na notebooku takovou divnou věc (Linux) a když už nechci Windows7, tak že aspoň bych si tam mohl dát Visty. Kupodivu tomu, že je Linux zadarmo se nedivili, dokonce by za to ani platit nechtěli. A když se dostaneme k tomu, že pracuji vzdáleně, to mi ještě věří, ale že vzdáleně ovládám servery 200km daleko a mohu je třeba vypnout či zapnout, to už je horší. Přitom v kanceláři dělám naprosto to samé, také je ovládám vzdáleně, jenom jsem k nim trochu blíž, asi tak 20 metrů.

A kdo tomu nerozuměl nevadí, zítra jsou rakvičky :-)