ASL 2012, den 26

Nádherné počasí přímo vybízelo k procházce, bohužel o víkendu zde téměř nejezdí autobusy, proto musíme změnit původní záměr, kdy jsme chtěli navštívít nedaleký mlýn. Alespoň nám jede vlak a svezeme se jednu zastávku do Šárovcovy Lhoty. Tam nás hned zaujmou staré mechanické závory, které hbitě zvedá výpravčí. Od ní se dozvídáme, že hospoda je hned přes potok, ale že až od 17 hodin. Takže si fotíme vodníka Šárovečka a vydáváme se k rozcestí. Narozdíl od politiků vybíráme jiný směr než Brusel a po polních cestách postupujeme k Bělohradu. U křížku dáváme občerstvení, pak překračujeme potok a výlet si prodlužujeme směrem na Byšičky (kostelík se hřbitovem na návrší, popisován již dříve). Abychom nešli úplně tou samou cestou, tak jej obcházíme a začínáme obrážet místní rybníky. Navštívili jsme čtyři, jako poslední byl Hluboký rybník ukrytý v lese. Pokusy o ověření jeho hloubky ztroskotaly na zamrzlém povrchu. Dále bychom šli po silnici a to se nám příliš nechtělo, takže zkratkou přes louky a pole až k prameni. Pramen je trochu zanesený, ale drobné prošťouchnutí mu pomohlo a tak se můžeme v klidu napít. Oproti poslednímu koštu nám přijde silnější. Vracíme se akorát včas na večeři.

A teď pár historek z bazénu, který je na toto téma docela výživný. Ačkoliv kontraindikací pro přijetí do lázní jsou nejrůznější psychické diagnózy, lidská blbost mezi nimi ale chybí, snad proto, že nelze změřit. Máme zde jednu paní, která pokud promluví, tak už jedině rozkazem a celkově se chová podezřele. Když příjdete k bazénu na přepážku, tak dostanete prostěradlo a čip. Do šaten se pouští pět minut před začátkem a tak se zatím můžete posadit na lavičku, kde máte chvilku na to, aby jste si připli čip na ruku. A zde je první problém: "Paní, je to šestka nebo devítka?" a ukazuje čip s malým číslem na 5 metrů na přepážku. Recepční se zkouší přes brýle zaostřit, ale s tím by měl problém i jestřáb. "To je podle tečky." "Ale já ji nevidím." Po chvíli uchechtávání jsme ji oslovili, zda by to ukázala ostatním, třeba mě, který sedí necelý metr. Byla to devítka.

Po připnutí čipu zbývala ještě malá chvilka a tak se paní oblečená v županu a čepičce vydala s igelitkou na záchod. Nikdo tomu nevěnoval příliš pozornost, než se za minutu vrátila v koupací čepici a s nasazenými plaveckými brýlemi. Teď je vyrábí z tmavého plastu, takže vypadá jako moucha. "Já v tom nějak špatně vidím." To nám přišlo relativně normální, ale po chvíli se to vyřešilo: "Už je to lepší, měla jsem je obráceně." To už se všichni uculovali a čekali na nějakou další perličku, ale paní vedle uvolnila rovnou dynamit "Paní, vám ty brýle pěkně padnou.", což bylo podpořeno odpovědí "Ještě si ze mě dělejte srandu".

Ručička se posunula na otevírací dobu, paní to okamžitě zbystřila a zamířila do šaten, my ostatní jsme nikam nespěchali a počkali na pokyn recepční. Než se k tomu dostala, byla paní zpátky. V šatnách je dvacet skříněk vedle sebe, jsou očíslované a na každé z nich je malá kulatá nálepka, kam přiložit čip. Ale ouha, na jedné z nich chybí nálepka: "To nemůžete dávat lidem, to nejde, tam není vidět kam to přiložit, jak to mám otevřít." Recepční vklidu vyměnila čipy a doufala, že to snad není skříňka na které třeba chybí číslo.