Sice trochu zajížďkou ale při cestě to měl brácha. A když se nabídl, že nám bude dělat řidiče, tak jsme zorganizovali malý okružní výlet. Organizace byla zpočátku chaotická, ale vše se zdařilo a v Miletíně jsme byli půl hodiny před zavíračkou. Můžete hádat, co jsme chtěli ochutnat, místní pivo? Nikoliv, zato místní vyhlášenou cukrárnu díky
miletínským modlitbičkám. Což je medový perník potřený ořechovou polevou dozdobená kouskem madle. Obešli jsme si náměstí, konstatovali, že se ochladilo, zasmutněli jsme, že jsme zapoměli zahřívadlo a posunuli jsme se dál.
Jediná umělecká kamenosochařská škola v republice je v Hořicích. Nejen, že zde vyrábí vynikající
hořické trubičky, které jsou dokonce chráněny Evropskou unií. Naším cílem však bylo něco jiného a to sochařský park. Ve městě jsou směrovky, kterými jsme se řídili až do chvíle kdy jsme míjeli kostel "Tady to znám, ten park je hned za kostelem". Zaparkovali jsme, vystoupili a šli dál po směrovkách. Minuli jsme (asi) manželku proletářského malíře, krám s motorkami, základní školu a našli park - Smetanovy sady, takže jsme úplně blbě. Ale pár soch zde bylo a také mapka, podle které jsme stoupali až ke kostelu s hřbitovem. Prohlídli si, jak se zde odpočívá a navštívili i druhý přilehlý hřbitov, pomník bitvy z roku 1866 a konečně přešli do sochařského parku.
Hned první socha nás zaujala - něco jako klokan prošpikovaný železnými bodci, docela zvláštní dílo. Pomalu se smrákalo a zjišťujeme, že už nám začala večeře, takže snad nám ji sousedi nesní. Vracíme se zpátky, vzhledem k neznalosti terénu trochu oklikou, ale zase docela pěknou krajinou. Drobné zpoždění třičtvrtě hodiny nakonec bylo omluveno a žalůdky uspokojeny.
Po večeři následoval bazén, prakticky jsme tam byli sami a mohli trochu blbnout. Když se nás plavčík zeptal, jakou atrakci chceme pustit, tak pán vedle požádal o noční osvětlení. "No, ale vy jste jej už letos viděl. To nemáte nárok." A tak jsem to zkusil já, protože já jej zatím vůbec neviděl. Rozsvítily se podvodní světla, zhasnuty byly stropní zářivky. Do toho běžely vířivky, které hladinu nádherně čeřily a světlo se odráželo na stěny. Voda dostala nádherně modrou barvu a průzračnost díky nerezovému povrchu bazénu. Udělal jsem dvě tempa a byl konec - opravdu to bylo jen na podívání, tak na 10 vteřin. Z bazénu jsme odcházeli jako poslední, po nás se bazén zavíral, aby druhý den mohl proběhnout sanitární den.
Žádné komentáře:
Okomentovat